Zrození Selvirase

Bylo to čtvrté tisíciletí pod nadvládou temných elfů. Lidé umírali po tisících. Ve vesnici kousek od Hřbetu se jejich krutovláda zjevovala v nejčistší podobě – bez přetvářky, bez slitování. Elfové tomu říkali hra. Ti, kdo o tom jen slyšeli, mluvili o masakru. A ti, kdo byli uvnitř, mlčeli. Nezbyl jim hlas. Nezbyl nikdo, komu by ho svěřili.

Ještě včera to byla klidná osada lovců a pastýřů. Dnes připomínala bránu do pekla. Chatrná dřevěná stavení hořela. Lidé uvnitř už neprosili – jen čekali, kdy se k nim dostane plamen. Útěk nedával smysl. Ďáblové, jak jim říkali, seděli na koních, s luky napjatými a očima bez výrazu. Tomuto elfové říkali sport. Postávali na vyvýšenině a stříleli do běžících těl. Každý šíp našel svůj cíl. Žádné zázraky. Jen smrt. A přesto… dnes bylo něco jinak.

V koutě jedné z chýší se tísnili dva kluci. Nebylo jim víc než sedmnáct, ale strach měli hluboký – bez dna. Možná jako děti. Možná jako muži, kteří pochopili, že tohle je konec. Rozhlíželi se kolem sebe. Možná brečeli oba. Gars, vyšší z nich, pohlédl na tělo u země. Matka jeho kamaráda Tarida. Nehýbala se. Trám ji zabil rychle. Nebylo co zachraňovat. Gars se otočil k Taridovi. Ten stál ztuhle, jen kroutil hlavou a šeptal: „Já tu nechci zemřít.“ Nevykřikl to. Nezvedl hlas. A právě to děsilo Garse nejvíc.

„Tare, utečeme. Musíme.“

Tarid zvedl oči. Mysl se mu pomalu odlepovala od mrtvého těla. „Zemřeme,“ řekl. Jediné slovo, ale znělo jako rozsudek. Gars to věděl. Ale nehodlal tu zůstat. Ne kvůli sobě. Kvůli Taridovi. Něco v něm šeptalo, že mají šanci.

Gars vyrazil první. Skočil skrz hořící zeď. Chtěl běžet dál – ale Tarid ho stáhl zpátky. O zlomek vteřiny později se místem, kde stál, prohnal jezdec. Černý kůň, lesklý plášť, čepel odrážející oheň. Jezdec zastavil, otočil hlavu a nahlédl dovnitř. Kluci ustoupili do stínu. Sotva dýchali.

Elf neslyšně a pomalu sesedl. Vstoupil dovnitř. Viděl je. Usmál se. Ten úsměv nebyl lidský.

„Lidé vždycky čekají,“ řekl. „Vždycky se bojí.“

Elf udělal dva kroky k nim. Meč zastrčil do pochvy na zádech a vytáhl dýku. Úsměv se změnil v něco nelidského.

„Běž!“ sykl Gars a bez zaváhání se vrhl vpřed.

Elf byl rychlý. Uhnul, otočil se a chystal se zasáhnout Garse zezadu. Čepel se leskla. A pak – rána. Strop povolil. Trám spadl. Elf zařval a padl.

Gars nezachytil odpor ani ostří. Zavrávoral, otočil se. Elf ležel na zemi. Ruka zůstala rozdrcená pod těžkým trámem. Snažil se vyprostit, ale nešlo to.

„Garsi! Kůň! Rychle!“ ozvalo se zvenčí, naléhavě, chraplavě, skoro ztraceně mezi praskotem dřeva a řevem hořící vesnice.

Gars se ještě na okamžik zastavil. Z očí mu sršela zloba. Přistoupil k padlému elfovi, sklonil se a plivl mu do tváře. Slina dopadla na bledou kůži, zrudlou od bolesti. Elf zvedl hlavu a zadíval se na něj pohledem, který byl tak hluboký a nenávistný, že by snad dokázal pálit jako čepel. Ale Gars se nezastavil. Ten pohled si vryl hluboko do paměti, přesto od něj odtrhl oči a rozběhl se ven.

V průchodu mezi domy stál Tarid, už v sedle černého koně, který nervózně podupával a obracel hlavu od hořícího stavení. Gars se rozběhl, odrazil se a naskočil za něj. Tarid trhl uzdou, zvíře se vzepjalo a vyrazilo vpřed. Za nimi se zvedl oblak popela a dýmu, zatímco před nimi se rozevírala temnota lesa – ne o mnoho bezpečnější, ale aspoň dál od elfských šípů.

Jeli lesem už několik minut, ale čas ztratil tvar. Každý náraz kopyt, každý závan větru ve větvích jim připadal jako věčnost. Až když dorazili k jezírku schovanému mezi mechovými skalisky, kůň konečně zpomalil. Voda byla tichá, kalná, jen občas se zachvěla, jako by pod ní cosi dýchalo. Chlapci sesedli a usedli na břeh, bez slov, bez pohybu.

Dýchali ztěžka. Z hrdla jim stoupala pára. Hladina před nimi odrážela slunce – bledé, ztuhlé v sevření šedých mraků. Mraků, kterým se tu říkalo Mraky smrti. Seděli mlčky, a i když byli naživu, v jejich tvářích nebyla žádná úleva. Jen vyčerpání, prázdno, otřesená skutečnost.

„Co teď?“ zeptal se Tarid tiše. Ani sám nevěděl, komu tu otázku klade. Sobě? Garsovi? Nebo někomu daleko výš – pokud tam vůbec ještě někdo byl.

„Do hor,“ řekl Gars. Jeho hlas byl pevnější, než se cítil. „Nic jiného nezbývá. Stará Felera vždycky tvrdila, že tam žijí malí, ale neústupní muži. Prý i ďáblové se jich bojí.“ Na chvíli se odmlčel a pak si všiml něčeho, co předtím přehlédl. „Taride… co to máš za knížku?“

Tarid sklopil oči. V ruce svíral malou, ale těžkou knihu, černou jako saze. Kožená vazba byla stará, ale pevná, a mezi pergamenovými listy vykukovaly opotřebované záložky – některé látkové, jiné jen zastrčené cáry papíru. Otočil ji několikrát v rukou, jako by se s ní seznamoval poprvé. Mlčel, ale uvnitř se mu něco pohnulo. Vzpomínka. Slova matky, která mu ji kdysi vtiskla do dlaně. Už tehdy zněla jako příkaz… nebo varování.

„Já vlastně nevím,“ přiznal Tarid a zrak mu zůstal sklopený ke knize. „Matka říkala, že je to rodinný poklad. A že ať se stane cokoliv, nesmím ji ztratit. Nikdy.“

Gars se pomalu zvedl. Poplácal koně po hřbetě, spíš aby si uvolnil ruce, než že by chtěl něco říct. „A co v ní je?“ zeptal se přes rameno.

Tarid vstal a chvíli přemýšlel, jestli odpovědět. „Nevím. Říkala mi, že přijde chvíle, kdy sám poznám, že mám do knihy nahlédnout. A že do té doby to nesmím zkoušet. Ani otevřít. Prý bych tím něco spustil, co už nepůjde zastavit.“

Gars se na něj otočil. Chvíli mlčel. Pak jen suše pronesl: „To je divný.“

Nasedl zpátky na koně. „Pojď. Do hor je to ještě daleko.“

Oba chlapci nasedli a vyrazili dál na sever. Klusali beze slov, zahloubaní do událostí, které se vryly hluboko – příliš hluboko na to, aby je dokázali hned pojmenovat. Ticho lesa se rozprostíralo kolem nich jako přikrývka, ale místo bezpečí přinášelo tíhu. Každý praskot větve, každý stín mezi stromy připomínal, že jsou pořád na útěku.

Když se slunce začalo sklánět, našli skalní převis, dost nízko položený, aby je ukryl před větrem, který se v tomto ročním období dokázal zařezávat do kostí. Uvázali koně u pevného kmene a vydali se obhlédnout přístřeší. Převis se na druhé straně náhle lámal v prudký sráz. Pod nimi se klikatila říčka – temná, ledová, s drsným proudem. A tam, o několik stovek sáhů po proudu, zahlédli něco nečekaného.

Vesnice. Malá, ale nezvykle opevněná. Kolem ní se táhl široký pás půdy, desítky sáhů na všechny strany. Ale nešlo o pole. Holá zem, neuspořádaná, místy rozrytá, jinde porostlá divokou trávou, do níž bylo naházeno roští, hromady dřeva, výmoly. Celé to působilo víc jako obranná zóna než jako příprava k obdělávání půdy. Místo žilo zvláštní ostražitostí.

Z houští za jejich zády se ozvalo jemné zachrastění. Oba ztuhli a v jediném pohybu se otočili, ale neviděli nic – jen křoví se tiše kývalo, jako by právě dozněl poslední pohyb. Přikrčili se, napjatí jako luky. Čekali. Les byl zticha, až příliš.

Pomalým, takřka neznatelným pohybem se sunuli blíž k houští. A právě tehdy to přišlo – svist šípu prořízl vzduch a okamžitě nato tupě narazil. Těsně za nimi se otřásl kmen a dřevo vydechlo tlumeným stenem. Šíp trčel ze stromu jako varování.

Vpravo, u nižšího keříku, cosi zapraskalo. Druhý šíp. Tentokrát padl blíž.

„Vzdejte se!“ ozval se hlas zleva. Hrubý, nelítostný, ale lidský.

Chlapci nepromluvili. Ani jeden se nepohnul. Srdce jim bušila tak hlasitě, že to musel slyšet i les.

„Vzdejte se, ďáblové!“ zopakoval hlas, o něco ostřeji.

Tarid reagoval dřív, než mozek stihl zareagovat. „Nejsme žádní ďáblové!“ vykřikl, hlasem roztřeseným, ale rozhodným.

Chvíle ticha.

„Vylezte a my se přesvědčíme. Ruce od těla, ať na ně vidíme.“

Tarid se naklonil k Garsovi a zašeptal: „To nebudou temní elfové.“

Krátký pohled. To stačilo. Oba kluci se beze slova dohodli. Pomalu se zvedli, dlaně zvednuté, prsty roztažené, ruce lehce před tělem. Hned jak se narovnali, ucítili chlad. Čepel u krku. Každý měl svou. Zatajili dech. Srdce jim bilo tak hlasitě, že se ozývalo i v tichu kolem.

Z temného lesa se k nim blížily dvě postavy – rozmazané, nezřetelné. Za nimi kroky. Další. Bylo jich víc. Ale nikdo z chlapců se neodvážil ohlédnout.

Ti první dva se vynořili ze stínu jako duchové. Lidé. Muži. Jeden vysoký, s širokými rameny, ruce jako klády. Druhý vychrtlý, ale s očima, které pálily jako uhlíky. Vous mu splýval až na hruď, vlasy měl dlouhé, zvlněné, lesknoucí se od vlhkosti.

„Dva kluci?“ zamručel vousáč a zapřel se o dlouhou hůl. „Odkud jste?“

Gars polkl naprázdno. „Z vesnice na jihu. Utekli jsme… když přišli ďáblové.“ Snažil se znít klidně. Marně.

Další dva muži dorazili. Vedli koně, ale nevypadali jako běžní lidé. Pohybovali se jinak. Měli jiný rytmus, jinou energii. Těla jim připomínala postavy z nočních vidin – lidské, a přece ne docela.

„Lžeš! Ďáblům nikdo neuteče!“ ozval se náhle hlas zezadu, ostrý jako rána bičem.

„Mlč,“ zasykl vousáč, aniž by se otočil. A pak znovu klidně, bez stopy emocí: „Tak mluvte. Jak jste utekli?“

„Byli jsme v domě, když začal hořet,“ začal Gars, hlas mu kolísal, ale neztratil se. „Ten ďábel… přišel dovnitř. Chtěl nás zabít. Ale spadl na něj trám. Měl u sebe koně. Vzali jsme ho a ujeli. Netušili jsme, kam. Jen pryč. Když jsme dorazili sem, hledali jsme místo, kde přečkáme noc. A pak jste se objevili vy.“

Vousáč si ho chvíli mlčky měřil. Z očí mu nešlo vyčíst nic, ani hněv, ani soucit. Jen neústupnost. Nakonec promluvil:

„Neříkám, že vám věřím. Ale neříkám ani opak. Nevypadáte nebezpečně… a právě proto si nemůžu dovolit nechat vás běhat po lese.“

Odmlčel se, zarazil hůl do země a pohlédl na jednoho z mužů vedle sebe. Pak znovu na chlapce:

„Pojedete s námi. Do vsi. Tam rozhodneme, co s vámi dál.“

Chlapci byli vysazeni zpět do sedel. Nikdo jim nenasadil pouta, ale svobodu necítili. Každé ticho, každý pohled ze strany mužů jim připomínal, že nejsou hosty. Byli sledováni, vedeni – a pokud by zkusili utéct, možná i zastřeleni.

Skupina se rozjela směrem na sever. Sráz k říčce zůstal po pravé ruce a ve tmě začal mizet v mlze. Neujeli však ani míli, když zezadu dojel jezdec. Vydýchával se, kůň pod ním pěnil. Ihned přicválal k vedoucím mužům, seskočil za jízdy a začal jim cosi naléhavě vysvětlovat. Jeho ruce kreslily do vzduchu rychlé, ostré pohyby. Hlas měl napjatý. Chlapci zaslechli jen útržky: „temní elfové… špeh… rychle…“

A pak – zlověstný zvuk z konce kolony. Zasténání. Tiché, ale nezaměnitelné. Následoval druhý. Oba chlapci se otočili právě včas, aby zahlédli, jak dva muži padají z koní. Jejich těla se sesunula jako hadrové panenky, bez křiku, jen s tlumeným dopadem.

Vpředu někdo zakřičel. Slova v neznámém jazyce zasyčela do noci jako výstřel. Několik jezdců se otočilo, vytasili zbraně a zmizeli ve tmě směrem k ohroženému křídlu. Zbytek skupiny zrychlil, a pak – bez varování – přešli koně do divokého cvalu.

Zadní linie se proměnila ve změť zvuků – řinčení, výkřiky, výstřely z luků. Vše se ztrácelo, jak krajina uháněla kolem. Tma zhoustla. Stromy míhaly kolem nich jako stíny, větve jim šlehaly po tvářích, každý špatný pohyb hrozil pádem. Ale nebyl čas. Nikdo nezastavoval.

Krajina se začala sklánět dolů, stromy ubývaly. Ale jízda pokračovala. Rychlá, bez milosti. Většina jezdců už měla šrámy, tržné rány, někteří krváceli. Teprve když bylo zřejmé, že je pronásledovatelé nedostihnou, zvolnili do klusu. I koně už klopýtali únavou.

Vousáč zvedl ruku. Beze slova. Koně zpomalili, až se zcela zastavili. Jezdci zůstali nehybní, tiší jako sochy. Všude kolem panovalo dusivé ticho. A pak – vysoko v korunách stromů, v místech, kde by to nikdo nečekal – se rozžehlo několik drobných světel. Plamínky se mihotaly ve výšce, jakoby visely ve vzduchu, nezávislé na větru i času.

Tarid s Garsou na ně hleděli s otevřenými ústy. Oči měli unavené, ale v těch světlech bylo cosi nadpozemského. Zjevení, snad sen, snad výstraha. Než se mohli zadívat víc, světla zhasla – náhle a úplně, jako když sfoukneš svíčku. A v dálce se ozvalo několik hlasů. Ne hlasité výkřiky, spíš zvolání. Jazyk jim nebyl známý.

Vousáč pobídl koně. Skupina se opět dala do pohybu, pomalu a tiše, jako by projížděli mezi světy.

Po několika desítkách sáhů se Tarid sesul v sedle. Hlava mu padla na koňský hřbet a dech se zpomalil. Usnul, tělem zlomený, myslí otupělý.

Gars ještě chvíli bojoval. Držel se v sedle silou vůle. Vnímal, že vjíždějí do úzké rokliny, lemované skalami a stromy. Vnímal, že je pozorují. Neviděl tváře, ale cítil pohledy – jako by se na něj lepily stíny.

Pak i jemu povolily víčka. Klopýtl do spánku, těžkého a neklidného, v němž se všechno, co přežili, vracelo jinak. Hlouběji. Bez slitování.

Ve snech se všechno vracelo – jinak, ale silněji. Oheň byl žravější, pláč dětí pronikavější. A pak matka. Ta samá tvář, kterou ztratil tak dávno, že si už sotva pamatoval její hlas. Ale teď se mu dívala do očí. Beze smutku, plná zklamání. Stála na okraji jeho vzpomínky a šeptala slova, kterým nerozuměl – ale bolela.

Kolem ní poletovaly prázdné stužky, jako z roztrhané zástěry, a když se chtěl přiblížit, couvla. Za ní se otevíralo nic. Hladina stínu. Nezem. A v ní hořela jména. Nikoli slovy – ale pocitem. Hořela jako věci, které se nikdy nestaly. A přesto bolely.

A pak... přišlo něco jiného.

V šeru snu, někde za pláčem a popelem, uviděl sebe. Většího a silnějšího než je dnes. Staršího. S pohledem tvrdým jako kámen a šípem v ruce, který sám vystřelil. A za ním – dav. Neznámí lidé, bytosti, jejichž tváře se měnily jako mraky. Všichni stáli za ním. Čekali.

A někde, ve stínu toho snu, se zableskla kniha. Černá jako dehet, těžká jako slib. Otevřená – ale bez písma. A přesto věděl, že je v ní všechno. Každé rozhodnutí. Každá zrada. Každá smrt.

Napřáhl k ní ruku.

Ale než se jí dotkl, sen se rozpadl na střípky popela.

Probudily ho hlasy. Tlumené, rozmazané jako sen, který se nestihl rozpadnout. Gars se pomalu posadil. Hlava mu třeštila, svaly bolely, ale dýchal. Byl naživu. Rozhlédl se kolem. Tarid spal opodál, stočený na přikrývce, s tváří schovanou v lokti. Zdálo se, že nic kolem nevnímá.

Byli uvnitř. Malý dřevěný domek, prostý, ale pevný. Vzduch byl chladný, vlhký. Skrze okna a pootevřené dveře pronikalo bledé ranní světlo – matné a rozptýlené. Slunce zůstávalo schované za těžkou stěnou šedých mraků, které visely nad světem jako prokletí.

Gars o těch mracích slyšel už mnohokrát. Stařešinové vyprávěli, že dřív bylo nebe modré, živé. Slunce prý skutečně svítilo. Ne tímhle ubohým šerem, ale pravým světlem – hřejivým, ostrým, takovým, co nutí stromy růst a květiny kvést. Pak ale přišly mraky. Od východu. Těžké, dusivé, nekonečné. Přikryly celý svět jako víko rakve.

Někdo tvrdil, že to byla vůle bohů – že se už nechtěli dívat na zkažený svět. Jiní říkali, že za to mohou temní elfové, že to byl jejich první krok k ovládnutí země. Gars nevěděl, čemu věřit. Ale věděl, co cítí: touhu. Touhu vidět svět bez toho těžkého stínu. Svět, kde svítí slunce a kde tma není všude.

A pak mu blesklo hlavou: co je vlastně nad těmi mraky v noci? Co se skrývá ve výškách, kam lidské oči už dávno nedohlédnou?

Gars pomalu vyšel z domku. Chladné vlhko se mu opřelo do tváře, vzduch byl zatuchlý, nasáklý prachem a vůní spadaného jehličí. Ocitl se v malé vesničce sevřené lesem – nepoznával ji. Žádný sráz, žádná řeka, jen šedé kmeny stromů, mlhavý opar a pocit, že svět zůžil svůj dech jen na toto místo.

Rozhlížel se, ale všechno působilo cize. Dřevo domků bylo tmavé, syrové, nebylo stavěno pro pohodlí, ale pro přežití. A právě tehdy se k němu beze slova přiblížil muž.

Zastavil se kousek od něj a jediným gestem mu pokynul, ať jde za ním. Gars bez odporu poslechl. Muž byl drobné postavy, ale jeho tělo neslo stopy utrpení. Levá ruka končila u lokte – pahýl byl starý, ohlazený časem. Levou nohou kulhal, ale přesto kráčel s výmluvnou důstojností. Na zádech nesl sekeru – ne jen tak ledajakou. Její topůrko bylo vykládané kovem a hlavice nesla runy, které Gars nikdy neviděl.

Přemýšlel, co se muži mohlo stát. Kolik bolesti musel přežít. A proč z něj přesto vyzařoval klid, který nepatřil obyčejným lidem.

Dovedl ho až k větší budově – stála osamocená na konci cesty, několik desítek sáhů před nimi. Vysoké trámy, tlusté stěny, těžké dveře. Jakmile k nim došli, muž mu opět beze slova pokynul, tentokrát aby počkal.

Gars stál venku a nahlížel dovnitř. V šeru svítily louče, jejichž plameny rozhazovaly roztřesené stíny po zdech. Uvnitř bylo vidět postavy – některé opřené o stoly, jiné gestikulovaly, několik sedělo na lavicích. Mluvili jeden přes druhého. Ale nerozuměl ani slovo. Mluvilo se nejméně třemi různými jazyky, možná víc.

Pak – náhle – hovor ustal. A z temnoty budovy zazněl hlas:

„Pojď dál.“

Když překročil práh, místnost náhle ztichla. Všechny pohledy – tvrdé, opatrné, zkoumavé – se k němu otočily jako jeden. Gars ztuhl. Uvnitř se mu rozběhlo srdce, ale navenek se snažil působit klidně. Rozhlédl se.

Místnost byla rozlehlá, osvětlovaná jen loučemi a slabým světlem pronikajícím zpoza okenních štěrbin. V kruhu kolem stěn stálo snad třicet postav – různorodých, nejednotných. Někteří byli statní, jiní shrbení. Některým v očích svítil rozum, jiným nedůvěra. Ne všichni byli lidé. Vzduch byl hustý, naplněný napětím, jako před bouří.

Uprostřed čelní stěny stálo těžké dřevěné křeslo, vyřezávané, staré, ale pevné. V něm seděl vousáč z předešlé noci – opřený, klidný, ale s pohledem, který pronikal až pod kůži.

„Předstup, chlapče,“ promluvil hlubokým hlasem, který se nesl síní jako nezlomný příkaz. „Je tu několik věcí, které musíme probrat.“

Gars polkl, narovnal se a vykročil vpřed. Snažil se působit uvolněně, ale každý krok byl těžší než ten předchozí. Cítil, že každý pohyb je sledován. A že každé slovo, které řekne, může rozhodnout.

„Pověz nám znovu, jak jste se sem dostali. Podrobně,“ pronesl vousáč, když se Gars zastavil pár kroků před ním. Jeho hlas byl pevný, nezpochybnitelný. Nešlo odporovat.

Gars přikývl a začal vyprávět. Nechal slova plynout tak, jak mu přicházela na jazyk, snažil se nic nevynechat. Líčil únik z hořící vesnice, jejich zoufalý útěk, pád elfa pod trámem, jezdeckou honičku i tajuplná světla v korunách stromů. Čím víc mluvil, tím větší tíhu cítil ve vzduchu. Každé slovo jako by bylo váženo.

Když došel k části, kde na elfa spadl trám, místností se ozvalo nesouhlasné mručení. Tichý šum, šeptaná slova, někde ironický smích, jinde tiché zaklení. Gars polkl a přesto pokračoval. Cítil, že v mnohých vzbuzuje spíš nedůvěru než soucit.

Když domluvil, nastalo ticho. Hrozivé, těžké ticho, které pohltilo i praskání loučí. Vousáč se pomalu narovnal, poposedl v křesle a naklonil se k muži po pravici. Gars ho poznal – byl to ten, kdo ho vedl skrz vesnici. Ti dva spolu tiše hovořili. Slova nebyla slyšet, jen občasné přikývnutí, zavrčení, kradmý pohled k chlapci.

Pak vousáč povstal. Postavil se před shromáždění a jeho přítomnost naplnila místnost dřív, než vůbec promluvil.

„Tvůj příběh je zajímavý,“ pronesl vousáč konečně, a jeho hlas byl náhle těžší, než když promluvil poprvé. „Ale my nemáme způsob, jak si ověřit, zda je pravdivý.“

Prošel pár kroků před křeslem, pomalu, jako by zvažoval každé slovo. Nikdo v místnosti nepromluvil. Jen oheň v loučích dál tiše praskal.

„Nepustím vás dál na sever. To bych byl hlupák. Ale zároveň vás nehodlám uvrhnout do řetězů. Stanete se našimi hosty. Tak dlouho, jak bude potřeba.“

Zastavil se přímo před Garsem. Jeho oči byly chladné, bez jediné stopy soucitu. A přesto v nich nebyla ani krutost – jen rozhodnost.

„Máme dvě možnosti,“ pokračoval a jeho hlas se mírně ztišil, čímž získal na ostrosti. „Ta první… ta je pro vás snesitelnější.“

Odmlčel se, nechal váhu slov spočinout v prostoru.

„Vedeme válku. Dlouhou, vyčerpávající. S ďábly, jak jim říkáte, se nevyjednává. A pošetilé by bylo nechat odejít dva mladé muže, kteří mají ruce, které mohou držet zbraň, a nohy, které ještě unesou běh.“

Naklonil se blíž, téměř šeptem.

„Naučíme vás bojovat. Dá-li se na vás spolehnout, stanete se našimi spojenci. Ale pozor—“ jeho hlas ztěžkl a ztemněl, „—pozvednete-li zbraň proti nám, osobně vás zabiju. Bez slitování. A bez prodlení.“

Pak ustoupil a rozpažil ruce, jako by chtěl nabídnout poslední možnost.

„Druhá volba je smrt. Vyberte si.“

Gars tam stál, zaražený, neschopný slova. Hlava mu hučela, jako by mu v lebce dunělo kladivo. Znovu si přehrával každou větu, která právě zazněla. „Druhá volba je smrt.“ Nebylo v tom nadsázky – vousáč to myslel doslova.

Celý život mu říkali, že temní elfové jsou nesmrtelní. Že se proti nim nedá bojovat. Ale on viděl jinou pravdu – viděl rozdrcenou paži. Viděl, jak se kroutí bolestí. Viděl krev. A teď stál tváří v tvář lidem, kteří proti nim bojují a žijí. A nejen to – stojí hrdě, dívají se mu do očí, nehroutí se.

Nadechl se, hluboce, jako by tím vdechoval odvahu. Hrudník se mu zvedl. Pocit nejistoty nezmizel, ale něco v něm se zpevnilo. Věděl, že neexistuje bezpečná cesta. Že není kam se vrátit.

Narovnal se. A pak, hlasem, který překvapil i jeho samotného, pevným, jasným, téměř drsným, řekl:

„Bude nám ctí ty ďábly pozabíjet.“

Čekal ledacos – mlčení, souhlasné pokývnutí, možná další hrozbu. Ale rozhodně ne to, co následovalo.

V místnosti to nejprve zašumělo… a pak vybuchla v hlasitý smích. Ne všichni se smáli, ale ti, co ano, to dělali od srdce. Někteří se chytali za břicho, jiní si otírali oči. Jeden z mužů si dokonce musel sednout, jak se dusil smíchem.

Gars zrudl až po kořen vlasů. Nevěděl, co udělal špatně. Přišlo mu, že byl upřímný. Možná až příliš.

Vousáč – Elguris – zvedl ruku. Smích pomalu utichal. Jeho výraz však nebyl výsměšný. Naopak. V koutcích očí mu ještě zůstávaly slzy smíchu, ale když promluvil, jeho hlas byl pevný. A jen lehce se v něm třáslo.

„Tak tohle jsem nečekal,“ řekl. „Ale dobře. Pak vítejte mezi Vlky.“

Udělal krok vpřed a jeho silueta se zvedla nad ostatními jako stín starého stromu. Pohlédl Garsovi přímo do očí.

„Jsem Elguris el’Bolwegan. A vedu tyhle muže.“

V místnosti zavládlo ticho. Ne to tísnivé, zneklidňující – ale ticho uznání. Přijetí. A tíha odpovědnosti, která se právě snesla na Garsova ramena.

Garsovi se zadrhl dech. Srdce mu vynechalo úder. Otevřel ústa, ale slova nešla ven – jen tichý, překvapený výdech. A pak klesl na kolena, jako by ho tíha jména udeřila do hrudi.

„el’Bolwegan?“ vydechl nevěřícně. „Vy… vy jste jeden z nich? Jeden z těch bájných kouzelníků?“

Slova mu vypadávala z úst pomalu, téměř po slabikách. Ne jako vyznání, ale jako modlitba. Zněl uctivě, zmateně, rozechvěle.

„Pane, já… jsem váš služebník. Oddaný. Odpusťte mi, já… myslel jsem, že to jsou jen příběhy. Staré povídačky. Netušil jsem, že někdo jako vy… že se vůbec dívá na svět… že se zajímáte o lidi jako jsme my.“

Hlas mu selhával, hrudník se mu zvedal v přerývaném rytmu. Klečel tam, ztuhlý, neschopný pohybu. Nedokázal cítit ruce ani nohy – jako by jeho tělo přestalo věřit, že je skutečně jeho. Před očima se mu míhala slova starých vypravěčů, příběhy o mocných čarodějích, kteří kráčeli proti armádám, měnili chod řek a rozmlouvali s bouřemi.

A teď tu jeden z nich stál. Živý. A přijal ho mezi své muže.

Gars jen klečel. Zíral. Nevěděl, zda se má modlit, plakat, nebo vstát.

Elguris pomalu zvedl ruku a pokynul mu, aby vstal. Jeho gesto nebylo prudké, ale přesto mělo váhu. A v hlase, který následoval, zazněla pravda – ne ta ze zpěvů, ale ta, kterou nosí člověk, jenž přežil víc, než by mělo být možné.

„Ano, jsem jeden z nich,“ řekl klidně. „Ale nevěř bájím. Věř mně. A tomu, co uvidíš.“

Gars přikývl, dech měl stále roztřesený. Elguris pokračoval:

„Řekni mi své jméno, chlapče. A jméno tvého druha. Pak si odpočiň. Ještě se k tobě vrátím.“

„A… áno, pane. Jistě,“ zadrhnul se Gars, narovnal a potlačil chvění hlasu. „Já jsem Gars Tiklis. A můj přítel… jmenuje se Tarid Luhan.“

Elguris mu pohlédl do očí a jen nepatrně přikývl. Nic víc nebylo třeba.

Gars se otočil. Nohy měl jako z olova, ale vykročil. Pomalu, nejistě, téměř jako náměsíčný. Cítil pohledy ostatních – některé vážné, jiné pobavené. Koutky úst se tu a tam zvedly, zazněly poznámky, ale smysl slov se mu ztrácel v šumu místnosti. Uši mu hučely, hlava byla plná jména, které právě vyslovil: el’Bolwegan.

Připadal si jako někdo, kdo právě vykročil z dětství. A netušil, kam ho nohy donesou.

Když se Gars vrátil do jejich skromného příbytku, Tarid už byl vzhůru. Seděl na lůžku, rozcuchaný, rozespalý, a zmateně si mnul oči. Když spatřil kamaráda, okamžitě se narovnal, ale jeho úsměv pohasl. Gars stál jako socha. Tvrdý v obličeji, pohled upřený kamsi mimo svět. Tarid na něj několik vteřin zíral, čekal vysvětlení. Nepřišlo. Jen ticho. Ticho, v němž nebylo místo pro otázky.

Tarid to pochopil. Beze slova vstal, opláchl si obličej v nádobě s vodou a otevřel dveře. A tehdy… se mu změnil svět.

Venku to vypadalo jako v pohádce – nebo spíš v noční můře, která zapomněla být děsivá. Kolem něj procházeli tvorové všech možných tvarů a velikostí. Někteří vysocí, štíhlí, s očima, které zářily jako hvězdy. Jiní malí, širocí, huňatí. Někteří odění ve zvláštních látkách, jiní téměř nazí, jen se srstí a zbraněmi u pasu. Tarid znal pár starých příběhů, které mu šeptala matka u ohně, ale to, co teď viděl… tomu se žádná legenda nevyrovnala.

Mohli to být elfové. Trpaslíci. Skřeti. Skřítci. Ale také cosi mezi – nebo něco zcela jiného.

Sám prostor vesnice jako by vzdoroval logice. Domy byly z kamene, dokonale sestavené, střechy pokrývaly tašky jako vojáci v řadách. Všechno působilo přesně, úsporně a silně – bez známky opotřebení. Ulice byly čisté, dlážděné, a lemovaly je drobné kanálky s tekoucí vodou. Nad tím vším se tyčily mohutné hradby z bílého kamene, pevné jako hora, za nimiž se v korunách stromů dál vlnil známý šedivý závoj.

Nad střechami se zvedaly podivné dřevěné konstrukce – trojnožky, rámy, točny, věže. Tarid netušil, k čemu slouží, ale vypadaly důležité. Funkční. Magické.

Putoval ulicemi, s očima dokořán. Nakukoval do oken, pokládal otázky každému, kdo se zastavil. Ne všichni odpovídali, ale ti, kteří ano, mluvili ochotně. Učil se. Pomalu. K čemu jsou válcovny, proč se z některých komínů valí plameny modré, jindy rudé či zelené. Všímal si zbrojíren – před jejich dveřmi se vršily meče, kopí, zbroje, kladiva, vše čerstvě ukuté a připravené.

Všechno to bylo neuvěřitelné. A zároveň děsivě skutečné.

Byl si jistý jedním: tohle místo nemohlo existovat bez magie. Nebylo přirozené. Ani běžné. Něco v zemi, v kameni, ve vzduchu… dýchalo.

Lidé mluvili šeptem o něčem, co nazývali Magická fontána. Nikdo mu neřekl, kde přesně je, ale pokaždé, když to jméno zaznělo, bylo v očích vesničanů znát něco zvláštního – úctu. Ne strach. Úctu.

Nakonec Tarid dorazil ke studni. Nehledal ji, ale přesto tam byla. Voda byla tak ledová, že mu vyrazila dech. Opláchl si obličej, zabořil dlaně do chladného pramene a na pár vteřin zadržel dech. Když se pak narovnal, byl vzhůru. Nejen tělem – ale i myslí.

První úkol měl za sebou – voda ho probudila lépe než výkřik. Teď zbývala druhá, neméně důležitá věc: jídlo. Žaludek vzkazoval čím dál důrazněji, že už dobré dva dny nejedl, ale Tarid netušil, kam jít, koho se zeptat, co si vůbec může dovolit. Nikdo mu nic neřekl, nikdo mu nedal žádný pokyn.

A tak pokračoval v toulkách. Vesnice se před ním rozprostírala jako labyrint, a on se v ní ztrácel.

Nebyl si jistý, zda je to ta samá vesnice, do níž včera přijeli, ani jestli je to ta, kterou zahlédli z útesu. Tamta mu připadala malá, obehnaná jen obrannými valy. Tahle... tahle byla obrovská. Uličky se klikatily, rozbíhaly, znovu setkávaly. Mezi domy byly průchody, dvorky, schody vedoucí pod zem i do vyšších pater. Zdálo se, že každá budova skrývá víc, než ukazuje na povrchu.

Chodil, nakukoval, vdechoval pach kovu, dřeva a něčeho, co nedokázal pojmenovat – ale připomínalo mu zkažená vejce a letní bouřku zároveň.

Nevěděl, kolik času uběhlo. Připadalo mu, že bloudí celé hodiny, že ho vesnice polkla a už nepustí. Ale když se zadíval na slunce – stále jen šedý kotouč za clonou mračen – poznal, že od rána uběhla sotva chvíle.

Bylo to zvláštní. Jako by čas tady plynul jinak. Anebo se jen měnil on.

Tarid dál bloudil ulicemi a vyhlížel něco, co by aspoň vzdáleně připomínalo pekárnu, krámek, hostinec. Ale nic takového tu nebylo. Domy měly zamčené vstupy, hladké stěny, bez nápisů či vývěsních štítů. Vesnice, byť plná života, nevypadala jako místo, kde by někdo prodával chléb.

A pak to přišlo.

Zaznělo troubení. Ne jako z rohů pastevců nebo loveckých signálů. Ne. Tohle šlo přímo do morku kostí. Ostré, kovové, pronikavé. Hrudník se stáhl, uši pálily. Mozek mu říkal jediné slovo: nebezpečí.

V jediném okamžiku se klidná vesnice proměnila v něco jiného. V mraveniště – přesně sehrané. Postavy vybíhaly ze všech stran, každá se zbraní v ruce. Někteří měli meče, jiní kopí, luky, kuše, někteří i zbraně, které Tarid nikdy neviděl. Všichni věděli, kam běžet. Kde je jejich místo. Nikdo nezaváhal.

Na hradby šplhali obratní strážci, jiní mířili k podivným strojům – dřevěným i kovovým konstrukcím, které až dosud mlčely. Teď se však dávaly do pohybu. Rámy se sklápěly, kladky napínaly, ramena zvedala – a zněly další rohy, hlubší, dunivější.

Vzduchem létaly výkřiky. Rozkazy. Varování. Jazyk, kterému nerozuměl, ale tón byl zřejmý: přichází boj.

Tarid jen stál, přimražený. Mihotání oceli kolem něj bylo jako proud. Jako by se ocitl ve středu vodopádu mečů a přileb. A právě tehdy mu došlo – napadli je. Neviděl nikoho přes hradby, ale nebylo pochyb. Kdo jiný než temní elfové?

Nevěděl, co má dělat. Nikdo mu nic neřekl. Nikdo se o něj nestaral. Byl cizinec, dítě, stín uprostřed válečné mašinerie.

Rozběhl se. Kamkoli. Jen pryč z ulic, kde se o něj mohli otřít bojující. Vzpomněl si na příbytek, kde spí Gars. Možná bude vědět víc. Možná se aspoň nebude bát sám.

Běžel středem vesnice, zatímco kolem něj rostla bouře.

Tarid běžel. Jen několik vteřin – a pak si všiml, že běží sám. Ulice, ještě před chvílí plná spěchajících postav, zela prázdnotou. Všichni zmizeli. Zůstala jen tichá vesnice a kluk, který nevěděl, kam patří.

A pak to přišlo.

Země se otřásla. Vzduch rozřízla ohlušující rána. Dům po levici vybuchl v oslepujícím záblesku a z jeho nitra vyšlehl sloup ohně, vysoký a zuřivý. Tarida to srazilo k zemi. Všude kolem něj dopadaly úlomky zdiva, rozžhavené dřevo, střepy kovu. Zakryl si hlavu a snažil se neztratit dech v dusivém oblaku kouře, který se valil ulicí jako příliv špíny.

Další výbuch. Ještě blíž. Země se otřásla znovu. A mezi úlomky a popelem se zvedla postava. Běžela. Nepoznával, kdo to je, jen silueta v dýmu, ale nezastavila se. Další výbuch – tentokrát následovaný křikem. Ne bojovým, ale smrtelným. Křikem, který končí dechem.

Tarid vstal a rozběhl se znovu. Z boční uličky vyšlehl plamen – přes celou ulici, jako jazyk pekla. Klopýtl, padl, zadýchaný, popálený kouřem, ale znovu se zvedl. Nevěděl, kam běží. Jen že musí dál.

A pak přišlo něco nového. Vzduch se změnil. Z nebe začaly padat šípy – stovky, možná tisíce. Dopadaly jako déšť, syčivě a nemilosrdně. Ulice ztichla. Každý výkřik přehlušil nový třesk.

A pak se ozval zvuk, který dosud neslyšel – vysoký, kovově znějící nápor, jaký vydávají pouze natahované lanové stroje. Z hradeb se nesl třeskot zbraní, praskání dřeva, zaskřípění napjatých provazů.

Obloha se proťala modrými kuličkami. Desítky, stovky, vypálené z vesnice ven, za hradby. Letěly tiše, rychle – a pak… výboje. Výbuchy ve výškách. Mraky zachytily jejich světlo, modré záblesky kreslily po šedi strašidelné obrazce.

Tarid se zastavil jen na vteřinu a pohlédl k nebi. Nedokázal říct, jestli svět končí, nebo právě začíná.

Tarid konečně zahlédl místo, kde nocovali. Uvnitř – prázdno. Jen ticho. Jen stíny. Gars nikde.

Panika ho zasáhla jako blesk. Rozrazil dveře a znovu se vřítil do ulice. Nepřemýšlel, kam běží. Jen chtěl najít Garse. Vidět ho. Dotknout se ho. Ujistit se, že není sám.

Ulice se před ním rozevřela a na jejím konci stála brána. Černá, masivní, zapuštěná v hrubém, šedivém zdivu. Na hradbách nad ní zuřil boj. Stovky těl, pohyby ostré, přesné. Salva modrých koulí se znovu zvedla k nebi – výkřik magie, záchvěv odporu.

Ale okamžik nato se spustila odpověď.

Z nebe se snesla nová sprcha šípů. Tentokrát blíž. Mnohem blíž.

Tarid ztuhl. Tělem mu projela náhlá, pálivá bolest. Prudká, nečekaná. A vše kolem se zpomalilo.

Z hradeb padala těla. Desítky. Možná víc. Ale jeho svět se zúžil. Mysl se obracela dovnitř. Necítil nohy. Jen vlhko na tunice. Rukou nahmatal hrot šípu, který trčel z boku jeho hrudi.

Kolena povolila. Dopadl na zem, dech mu uvízl v krku. Protržené plíce odmítají přijímat vzduch. Z dálky – strašlivě vzdálené dálky – slyšel hlas.

„Tare!“

Horko. Takové, jaké nikdy předtím necítil. Pot mu stékal po zádech, obličeji, všude. A pod šípem – květ bolesti. Rudý. Tepající.

Svět potemněl. A s ním i vše, co drželo jeho mysl pohromadě.

A pak – dotek. Silný, rozechvělý. Ruka pod jeho hlavou. Hlas, naléhavý, zoufalý.

„Tare ne! Neumírej! Došli jsme až sem! Nemůžeš mě opustit! Žij, sakra!“

S námahou, posledním zbytkem vůle, otevřel oči. Nad sebou viděl Garse. Rozmazaně, ale jasně. Klečel nad ním, tiskl ho k sobě, oči měl rudé od dýmu i slz.

A tehdy… věděl, co musí udělat.

„Garsi… kniha,“ zašeptal. Hlasem, který už téměř nepatřil jemu. „Musíš ji zachránit… slib mi to… slib…“

Svět potemněl. A s ním i jeho dech.

„Garsi? Co to děláš? Já jsem tady…“ Taridův hlas zněl jasně, pevně. A přesto se nedotkl nikoho.

Stál na dlažbě a zíral na klečícího chlapce, který se nad někým skláněl. Gars. Plakal. Ramena se mu třásla. Ale proč? Vždyť Tarid je tady.

Znejistěl. Před chvílí běžel ulicí, dýchal, cítil vítr a bolest, slyšel výbuchy a křik. A teď… bylo ticho. Ne klidné, ale znepokojivě prázdné. Žádné rány. Žádný třesk. Jen tenké, neproniknutelné ticho, které obalilo svět jako skleněná koule.

Tarid se rozhlédl. Vesnice zmizela do šedivé mlhy. Jen on, Gars… a tělo.

To tělo.

Udělá krok. Jeden jediný. Srdce mu buší, ale není si jistý, zda ho vůbec cítí. Obejde Garse, který stále šeptá slova, jež nedávají smysl – nebo snad dávají až příliš.

A pak to uvidí.

Tělo na zemi. Jeho tělo. Šíp prorazil celý hrudník. Oči pootevřené, ústa vydechlá. Leží tam… a přesto stojí.

Tarid zalapá po dechu. „Tohle je smrt?“ zeptá se sám sebe, ale odpověď nikde. Jen šedé ticho. Hladké, neúprosné. Je tohle konec? Nebo jen práh?

Přistoupil blíž. Už nebylo pochyb. To tělo na zemi patřilo jemu. Jeho tvář, jeho ruce, jeho krev. Ležel tam sám před sebou, roztržený, poražený. Šíp stále trčel z boku jako ukotvená pravda. A vedle něj Gars – zlomený, neochotný přijmout, co se stalo. Klečel, naříkal, jako by hlasem mohl udržet Taridovu duši v těle.

Ale Tarid tam stál. Dýchal. Viděl. Slyšel. A přitom… nebyl.

Proč to vidím?

Proč tady jsem, když jsem… tam?

Zmatek se v něm mísil s děsem. Cítil chlad, ale nebyl to chlad těla – byl to chlad samoty. Ne samoty mezi lidmi, ale samoty mezi světy.

Tohle je smrt?

Poslední krutý žert, než se vše zhasne?

Proč vidí své zkrvavené tělo a přítele, který ztrácí víru? Proč na něj nemůže křičet, dotknout se ho, zatřást jím? Proč nemůže říct „Ještě jsem tady!“?

Chtěl vykročit. Položit ruku Garsovi na rameno. Ale tělo neodpovědělo. Nebyla tu tíha, žádný odpor – jen pocit, že nic není skutečné, kromě těch otázek, které v něm hoří.

Proč?

Ozvěna. Jen to jedno slovo. Hlasem, který nepatřil jemu, ale zněl z jeho vlastního nitra.

Proč právě teď? Proč právě on? A proč já?

A zatímco stál, neschopen konat, díval se na sebe – na kluka, který už možná nebyl mezi živými, ale ještě se neodebral tam, odkud není návratu.

„Taride, chlapče můj… nečekala jsem tě tak brzy.“

Hlas zazněl za jeho zády – známý a přitom zapomenutý. Jako šepot větru v krajině, kde kdysi býval domov. Otočil se. Rychle. Prudce. Ale nikde nikdo.

Jen ta šedá. Ta tichá, lepkavá šedá, která vše pohlcovala.

A pak se znovu ozvalo:

„Tare, podívej se na mě. Přišla jsem si pro tebe.“

Před ním… se cosi pohnulo. Ne jako krok, ne jako člověk. Spíš jako narušení reality – jako by hladina neviditelného jezera zavlnila vzduch. Postava se začala vynořovat pomalu, nejprve jen siluetou. Pak rysy. Vlasy. Tvář.

A srdce se mu zastavilo.

„Maminko?“ To slovo vytrysklo z hloubi jeho bytosti – zoufalé, nevěřící, rozechvělé. Spíš výkřik než otázka.

Postava se usmívala. Byla to ona. Tak, jak si ji pamatoval. Tak, jak na ni vzpomínal v noci, když ho mučily výčitky, že ji nedokázal ochránit. Tak, jak ji vídal ve snech.

„Pojď, chlapče,“ řekla tiše. „Půjdeme.“

Natáhla k němu ruku – nehmotnou, třpytivou, ale plnou slibu klidu. Klidu po všem.

A Tarid stál, mezi tělem na zemi a světlem přicházejícím z hlubin jiného světa.

„Maminko… co se stalo?“ zašeptal. Hlas měl tichý, ale oči mu opět svítily – stejně jako kdysi, když ještě věřil, že zítřek přinese světlo. „Jsem mrtvý? Kam jdeme?“

Žena se usmála. A ten úsměv byl plný něhy, jakou zná jen dítě, které dlouho bloudilo tmou a konečně našlo domov.

„Ano, drahý. Jsi mrtev,“ odpověděla s klidem, který nepřipouštěl bolest. „Čeká nás dlouhá cesta. A pak… odpočinek.“

Tarid udělal krok. A pak další. Přistoupil blíž. Matka ho vzala za ruku – její dotek byl teplý, lehký jako světlo, a přesto pevný. Vydali se vzhůru. Kamsi mezi barvy, které nedávaly smysl, ale zahřívaly duši. K nebi, které nebylo oblohou, ale branou. Vše kolem se rozplývalo, rozpadalo jako mlha po ránu. Už necítil tíhu. Ani bolest. Jen ticho a přítomnost.

„A co bude s Garsem?“ zeptal se tiše.

Hlas se vzdaloval, slábnul s každým krokem, s každým stoupáním.

„Co bude s Garsem…?“

Ale odpověď už nepřišla.

Zůstala nevyřčena, unesená větrem mezi světy.

A pak… ticho.

„Tare ne! Neumírej!“ zalkal Gars, hlasem rozervaným na cáry. „Došli jsme až sem… teď mě nemůžeš opustit. Žij, sakra! Žij!“

Sklonil se, až se čelem dotkl čela svého přítele. Taridův dech byl slabý, téměř neslyšitelný. Ale přece ještě dýchal. Jeho rty se pohnuly. Poslední slova, slabší než šepot, zůstala viset ve vzduchu:

„Garsi… kniha… musíš ji zachránit… slib mi to… slib…“

A pak už nic.

Žádný dech. Žádný pohyb. Jen ticho.

Gars ztuhl. Čekal. Doufal. Ale Tarid nedopověděl, co mu leželo na srdci. Jeho oči zůstaly otevřené, prázdné. V nich už nebyla bolest, ani strach. Jen prázdno.

Gars se rozplakal.

Bez zábran. Bez ostychu. Slzy mu stékaly po tvářích a mísily se s prachem a popelem, který vířil kolem. Třásl se. Sevřel Tarida v náručí, jako by ho tím mohl udržet na tomto světě.

Byl to jeho jediný přítel. Jediný, kdo zůstal. A teď ležel mrtvý v jeho náručí – zabitý těmi zatracenými ďábly, proti kterým se chtěli postavit.

A v jeho klíně… černá kniha.

Těžká. Tichá. A možná… jediná odpověď.

„Postarám se o tvou knihu,“ zašeptal Gars a sevřel svazek v prstech, jako by tím chtěl zachytit kus duše, která právě odešla. „Bude mi tě připomínat… do smrti.“

Dlouho klečel. Dlouho držel tělo, které už nemělo dech. Slzy mu stékaly po tvářích, slévaly se s popelem a krví, až se jeho obličej stal maskou smutku. Ale s každou další vteřinou, s každým tichem, které se v něm rozlévalo, se něco začalo měnit. Pomalu. Ne hlasem. Ne pohybem. Ale v hloubi.

Nakonec vstal.

Se zvláštní něhou, téměř otcovskou, zatlačil Taridovy oči. Pak, bez odvrácení zraku, chytil dřevěné topůrko šípu a vytrhl ho z těla. Maso zavzlykalo naposled, krev vytryskla, těžká, temná. Gars si otřel tvář. Nepotřeboval důkaz – ale potřeboval znamení. Znak. Paměť.

Položil šíp na Taridův hrudník. Ruce se mu třásly, ale nezaváhal.

A pak klesl na kolena. Hlava skloněná, ruce sevřené v pěst.

Z úst mu vyšla první slova přísahy – tichá, rozechvělá. Ale s každým dalším se jeho hlas zvedal. Jako když v ohni sílí plamen.

„Tolik věcí jsem ti chtěl povědět…“ zašeptal.

„Tolik jsme toho chtěli prožít.“

„Viděl jsem nás dva… jak pomáháme lidem proti ďáblům.“

„Viděl jsem nás po boku mužů… mocných dnes i zítřka.“

Každé slovo bylo silnější než to předchozí. Každý verš nesl bolest i sílu. Každý dech z něj dělal jiného člověka.

Ticho už bylo pryč. Zůstala jen přísaha, která rostla.

„Tak jsem si to naplánoval… a tak tomu také bude!“ zařval Gars, hlasem rozechvělým, ale ne zlomeným. Kolena zabořená v zemi, ruce sevřené v pěst, tvář potřísněná krví přítele.

„Vždy tě budu nosit ve svém srdci!“ pokračoval a jeho hlas už nebyl jen pro mrtvého. Byl pro všechny, kdo slyšeli. Pro vesnici. Pro svět.

„Budu na tebe vzpomínat – a pomstím tě!“

Zvedl se z kolen, tělo napjaté, jako by mu v žilách hořel oheň.

„Pomstím tě! A s tebou všechny, kdo padli rukou těch zatracených sviní!“

Teď už nekřičel jen pro Tarida. Teď křičel do tváře smrti. Do vřavy války, která zuřila za hradbami.

A jeho hlas – syrový, zraněný, ale pevný – se prodral skrz rachot výbuchů, skrz třeskot mečů, skrz sténání raněných. Nesl se jako výkřik někoho, kdo už nemá co ztratit. Jen co spálit.

„Zapomeň jméno Gars!“ zvolal do vzduchu, do popela, do tváře smrti.

Hlas mu duněl v hrudi jako údery bubnu, který burcuje k válce.

„Pamatuj si mne jako Selvirase, ničitele temnoty!“

Obloha nad ním se zachvěla pod salvami magie, ale on stál pevně, jakoby právě v tuto chvíli vstoupil do svého pravého jména.

„Toho, kdož přinutí temné elfy vrátit se do hlubin, z nichž nikdy neměli vylézt! Toho, kdo je bude pronásledovat až do konce svých dnů!“

Ruce se mu třásly, ale jeho hlas neochaboval. Místo bolesti ho naplnilo rozhodnutí. Jít smrti vstříc. S tváří zvednutou, vzít všechny temné s sebou.

„Tvé jméno jim budu vyrývat na hruď! A tobě – Taride – tiše zaříkávat každou další oběť!“

Klekl ještě jednou. Rty se téměř dotýkaly krve, která vsákla do kamene.

„Staň se mým pomocníkem, Taride. Dodej mi sílu. Buď můj stín.“

A pak – naposled – zařval, až se mu trhaly hlasivky:

„Dokud budu živ, budu klást mrtvá těla temných elfů na tvou památku!“

V tom okamžiku – zrozený z bolesti, ohně a krve – se Selviras postavil.

Vzal šíp, který zabil jeho přítele. Ulomil jeho špičku. A pak, bez ohlédnutí, se rozběhl – do chýše, kde začal jejich příběh. Do místa, odkud teď vychází jiný člověk.