- autor Redakce
- 16. 06. 2025
Procházíme dávné archivy
Procházíme dávné archivy
V mnoha fantasy hrách a světových kampaních narazíme na bohy, kteří se neomezují jen na legendy – skutečně ovlivňují chod světa, rozdávají zázraky i tresty a komunikují se svými stoupenci. Přesto se v těchto herních prostředích často držíme pojmu víra v podobě, jakou známe z našeho reálného světa: jako něco, co vyžaduje slepé přijetí bez důkazů. To ale v prostředí, kde bohové pravidelně manifestují svou moc, působí poněkud nesmyslně. Pokud například kněz ve Forgotten Realms dostává božskou magii přímo od své patronky, jeho “víra” stojí na pevných základech. Jaký má pak smysl mluvit o víře coby iracionálním přesvědčení?
Původní význam slov jako "belief" nebo "faith" byl mnohem blíž důvěře mezi dvěma stranami, založené na vzájemném závazku a loajalitě. Teprve pozdější evropské myšlení posunulo víru do oblasti iracionality a oddělilo ji od ověřitelných zkušeností. V našem článku se proto zaměříme na to, proč je čas tento pojem v herních světech přehodnotit. Prozkoumáme, jak by víra mohla získat zpět svůj původní smysl – nikoliv coby slepé přijetí, ale jako aktivní vztah důvěry a spolupráce mezi bohem a jeho následovníkem. Zároveň ukážeme, jak taková redefinice může obohatit nejen příběhy a mechaniky, ale i celé obsahové huby herních světů. V dalším bodě se pak podíváme na inspirace, které fantasy světy čerpaly z reálných náboženských modelů, a jaký vliv to mělo na organizaci pantheonů a církevních struktur.
Když se podíváme na původní význam slov jako "belief" nebo "faith", zjistíme, že dříve vyjadřovaly především důvěru a loajalitu mezi dvěma aktéry. Nešlo tedy o slepé přijímání nějakých tvrzení, ale spíš o uzavření určitého vztahu, kde obě strany očekávají dodržování závazků. Třeba ve středověku, pokud někdo složil přísahu věrnosti svému pánovi, šlo o vzájemnou důvěru, že jeden poskytne ochranu a druhý podporu. Takové chápání víry se dá přirovnat k herním mechanikám, kde postava uzavře smlouvu se silnou entitou a na základě této aliance získává schopnosti nebo výhody. V těchto případech hraje klíčovou roli právě racionální rozhodování a očekávání oboustranného zisku.
S příchodem novověké Evropy se ale pojem víry začal měnit a dnes ho často vnímáme jako iracionální přesvědčení, které se neopírá o důkazy. Tento posun nás oddělil od původního pojetí, kde víra znamenala promyšlený vztah. V moderním evropském myšlení tedy víra často stojí v opozici vůči racionálnímu zkoumání. Takové pojetí ale v herních světech, kde bohové běžně promlouvají k postavám, sesílají zázraky a fyzicky zasahují do děje, působí poněkud nepatřičně. Například ve světě Forgotten Realms z Dungeons & Dragons je přítomnost bohů naprosto prokazatelná – hrdinové mohou přímo komunikovat s božstvy, a dokonce jejich existenci empiricky ověřit. Tady prostě nedává smysl chápat víru jako slepou nebo iracionální – postavy přece vědí, že bohové jsou reální.
V prostředí, kde bohové skutečně existují, ztrácí víra coby slepé přijímání svůj význam a dává větší smysl chápat ji jako oboustranný závazek. V takových světech je víra spíš otázkou volby partnerství a ochoty dodržet vlastní slovo než vnitřního zápasu mezi pochybnostmi a přijetím. Pokud například kněz slouží určitému bohu, pak jde o jasně definovaný vztah, kde obě strany mají svůj prospěch a odpovědnost. Tento přístup lépe reflektuje původní význam slova víra a zároveň přináší mnohem silnější motivaci k roli, kterou postava ve hře plní.
Právě proto bychom měli v herních světech znovu promyslet, co vlastně víra znamená. Pokud bohové vstupují do hry otevřeně a prokazatelně, pak je na místě vrátit se k původnímu chápání víry jako vědomé volby a oddanosti, která vychází ze vzájemné důvěry a respektu.
Když se podíváme na to, jak Dungeons & Dragons zachází s božskými strukturami, velmi rychle si všimneme, že hra sice mluví o pantheonu, ale ve skutečnosti přejímá monoteistické vzory známé z křesťanství. Původní význam pojmu pantheon označoval chrám pro všechny bohy, kde každé božstvo mělo své místo a věřící si vybírali, ke kterému z nich se aktuálně obrátí. V D&D však většina postav uctívá pouze jednoho boha, ke kterému se upínají celý život. Tento přístup vlastně zjednodušuje a zároveň deformuje původní polyteistickou praxi, kdy byla víra rozprostřená mezi více božstev podle momentální potřeby nebo konkrétní situace – například v řeckém nebo římském náboženství.
Organizace božských struktur v D&D čerpá inspiraci z křesťanských chrámů, rituálů a hierarchie. V praxi to znamená, že kněží a klerici mají pevně danou pozici v rámci jedné církve, často s centrálními chrámy a přesně stanovenými rituály. To však nekoresponduje s polyteistickou realitou, kde byly chrámy často sdílené, kněží sloužili více bohům a náboženská praxe byla mnohem pestřejší i decentralizovaná. Když si vezmeme příklady z Forgotten Realms nebo Greyhawk, najdeme zde hlavní chrámy pro jednotlivé bohy, ale celkové uspořádání stále připomíná jednu silnou organizaci po vzoru katolické církve, což působí v polyteistickém světě poněkud nepatřičně.
Dalším podstatným rysem je, že zlí bohové bývají v herních světech často odsunuti na okraj, přičemž jejich svatyně jsou menší, skryté nebo chátrající. Tím se posiluje představa, že "správné" církevní struktury a velkolepé chrámy patří jen těm "dobrým" božstvům. Takové uspořádání však ještě více zdůrazňuje nesourodost světové metafyziky – logicky bychom čekali, že v polyteistickém světě budou mít všechny božské síly obdobný status a jejich uctívání bude běžné a veřejné, bez ohledu na morální zaměření. V praxi to ale často vypadá tak, že zlí bohové jsou vykreslení jako outsiderské sekty, což je další prvek přejatý z monoteistických tradic, kde zlo stojí mimo hlavní proud víry.
Pokud tedy zkoumáme, jak převzetí křesťanských modelů narušuje logiku D&D světa, vidíme, že tím vzniká napětí mezi deklarovanou polyteistickou realitou a faktickou monoteistickou organizací. Tento rozpor ovlivňuje nejen atmosféru hry, ale i způsob, jakým postavy prožívají víru a jak se božstva zapojují do příběhu. Výsledkem je svět, který sice vypadá polyteisticky, ale jeho náboženská praxe působí spíš jako variace jedné velké církve – a to je pro původní ideu pantheonu zásadní problém.
V běžném chápání znamená víra přijmout něco jako pravdivé, i když pro to nemáme pevné důkazy. Vezměme si, jak v našem světě lidé věří v bohy nebo nadpřirozené síly – často stavíme své přesvědčení na osobní zkušenosti, tradicích nebo pocitu, že něco přesahuje naši běžnou realitu. Ve hrách s aktivně zasahujícími bohy však narazíme na zvláštní rozpor. Pokud například ve fantasy světě postavy denně sledují, jak bohové sesílají zázraky, odpovídají na modlitby nebo přímo komunikují s obyvateli, těžko můžeme mluvit o víře v tom smyslu, jak ji známe z našeho světa. V takovém prostředí se totiž místo víry ocitáme spíš u uznání faktu: podobně jako nikdo "nevěří" v gravitaci, když ho drží u země, proč by někdo "věřil" v boha, který se zjevně projevuje?
Mnoho herních světů však tento rozpor automaticky přebírá z našeho pojetí víry, aniž by se nad tím pozastavilo. Výsledkem je, že postavy v těchto světech mají své "věřící" a "nevěřící", ačkoliv bohové dávají zcela jasné důkazy o své existenci. Jako příklad si můžeme představit město, v jehož chrámu se pravidelně dějí zázraky, a přesto zde najdeme skupinu lidí, kteří údajně "nevěří". To připomíná situaci, kdy bychom v moderním městě hledali někoho, kdo popírá existenci slunce, i když každé ráno vychází nad obzorem. Takové přehlížení odlišností mezi naším světem a světem hry často vede k plochým charakterům i vyprávění, které ignoruje logiku vnitřního světa.
Proto je podle nás důležité přehodnotit, jak s pojmem víry v těchto hrách pracujeme. Pokud mají bohové nepopiratelný vliv, měli bychom se zaměřit spíš na otázky loajality, interpretace božské vůle nebo osobního vztahu k bohu, než na samotnou existenci božstva. Jako analogii si můžeme představit situaci, kdy máme šéfa, který osobně chodí do kanceláře a rozhoduje o všem důležitém – těžko bychom popírali jeho existenci, ale můžeme se lišit ve vztahu k jeho autoritě nebo ve způsobu, jak jeho rozhodnutí vnímáme.
Tento paradox jasně ukazuje, že automatické přejímání našeho pojetí víry do herních světů s aktivními bohy působí nelogicky a ochuzuje příběhy o hlubší konflikty a motivace. Změna tohoto přístupu by mohla otevřít nové možnosti, jak vytvářet zajímavější interakce mezi postavami, bohy a světem, ve kterém se pohybujeme.
Pokud v našem herním světě bohové skutečně zasahují do dění, mění se základní pravidla, podle kterých vznikají a fungují mocenské struktury. Přímá volba nebo potvrzení panovníka samotnou božskou vůlí zásadně narušuje tradiční dědičný model. Můžeme si představit království, kde se nový vládce nevybírá podle krevní linie, ale skrze zřetelný projev vůle boha – například prostřednictvím zázraku, znamení či prorockého snu. Takové rozhodnutí dává vládci neotřesitelnou legitimitu, protože jeho postavení už nezávisí na původu nebo politických intrikách, ale na jasně rozpoznané autoritě vyšší moci. Tento model můžeme využít třeba ve světě, kde lidé každých deset let organizují rituál, během kterého bůh přímo označí svého vyvoleného – ať už jde o vládce města, nebo vůdce celého kontinentu.
Panteon představující skupinu bohů může fungovat jako skutečná rada s mocí ovlivňovat nejen volbu, ale i odvolání vládců. Místo jediné božské entity zde sledujeme dynamiku, kde jednotliví bohové prosazují různé kandidáty podle vlastních zájmů a hodnot. Výsledná mocenská rovnováha se odvíjí od aktuálních vztahů a aliancí v samotném panteonu. Takový systém nabízí zajímavé herní možnosti: například město, kde každá čtvrť uctívá jiného boha a každý z bohů má hlas při výběru starosty. Pokud se mezi bohy rozhoří spor, může to vést k rychlým změnám ve vedení nebo k období nejistoty, kdy žádný kandidát nemá dostatečnou podporu. Tento model inspiruje nejen k tvorbě komplexních politických situací, ale i k rozvíjení příběhů o manipulaci, intrikách a rovnováze mezi jednotlivými božstvy.
Přímá božská intervence eliminuje tradiční konflikt mezi světskou a náboženskou autoritou, protože obě tyto složky získávají svůj mandát přímo od bohů. V praxi to znamená, že panovník i představitelé církve mají jasně vymezené pravomoci a jejich legitimita je neopomenutelná. Například v teokracii, kde bůh každoročně potvrzuje oba vůdce – světského i duchovního – prostřednictvím posvátných znamení, dochází ke spolupráci místo soupeření. Takový model zajišťuje stabilitu a předchází mocenským střetům, protože každý ví, že jeho postavení je výsledkem jasné božské vůle.
Tyto přístupy nám otevírají nové možnosti při tvorbě světů, kde bohové skutečně zasahují do běžného života a určují pravidla hry. Díky tomu můžeme vytvářet originální hierarchie a naplno rozvíjet témata spojená s mocí, vírou a autoritou.
Jakmile pochopíme, že různé skupiny mohou sdílet stejný panteon, otevírá se nám fascinující prostor pro tvoření pestrých náboženských systémů. I když božské síly vycházejí z totožných zdrojů, každý kult nebo frakce si vytváří vlastní cestu, jak tyto entity uctívat. Odlišnosti v tradicích, obřadech či struktuře vedení dávají každému společenství nezaměnitelný charakter a umožňují hráčům i vypravěčům objevovat nové způsoby, jak v obsahovém hubu zachytit pluralitu náboženské praxe.
Představme si například dvě skupiny, které uctívají boha moří. Pobřežní kmeny sídlící na útesech mohou stavět svatyně přímo na skalách s výhledem na oceán a jejich rituály zahrnují zpěvy v bouři či rituální pouštění lodí do vln. Naproti tomu vnitrozemská obchodní města spoléhají na umělé kanály a vodní nádrže, kde probíhají tiché modlitby při svítání a symbolické obětování soli. Obě skupiny čerpají magii od stejného božstva, ale jejich způsoby uctívání se liší podle prostředí, v němž žijí.
Kulturní zázemí a sociální struktura zásadně ovlivňují podobu náboženských slavností i samotné vedení kultů. V horských vesnicích se například mohou božské síly předávat skrze rodové linie, kde každý nový šaman přebírá znalosti od předchůdců během uzavřeného iniciačního obřadu. Naopak v kosmopolitní metropoli může mít stejný kult otevřenou hierarchii, kdy se do čela dostává ten, kdo prokáže největší oddanost nebo magický talent. Tak vzniká pluralita formálních i neformálních náboženských proudů, které sice vycházejí z totožného panteonu, ale jejich každodenní podoba i význam pro komunitu se výrazně liší.
Tímto způsobem můžeme v obsahovém hubu budovat skutečně mnohotvárné a živé náboženské systémy, které inspirují k hlubšímu prozkoumávání světa i k vytváření unikátního zážitku pro každého hráče.
Když se v obsahových hubech herních světů potkáváme s postavami, které odmítají božstva, často sáhneme po pojmu „ateista“. Ve světě, kde mají bohové viditelné projevy moci, však toto označení ztrácí logiku. Ateismus v našem reálném kontextu znamená zpochybňování nebo nepřijímání existence bohů zpravidla kvůli nedostatku přesvědčivých důkazů. V herním světě, kde božské entity zasahují do událostí, zjevují se v různých podobách nebo jejich moc dokládají konkrétní zázraky, by popírání samotné existence bohů působilo spíš absurdně než odvážně. Taková postava by nebyla racionální skeptik – spíš by působila neinformovaně, pokud by i přes přímou zkušenost s bohy stále tvrdila, že neexistují.
Proto je přesnější zaměřit se na jiné motivace a postoje postav, které se staví vůči bohům kriticky, odmítavě či vzpurně. Vhodnější alternativy už nabízí i historie nebo literatura: můžeme využít označení jako „heretik“, „odpadlík“, „bezbožník“ nebo „výtržník víry“. Tyto termíny vystihují, že postava bohy uznává jako existující, ale jejich autoritu nebo požadavky vědomě odmítá. Inspiraci můžeme čerpat i z fiktivních jazyků nebo přizpůsobit pojmenování stylu konkrétního světa – například „bohorušitel“ pro ty, kdo božskou moc zpochybňují, nebo „arcanorebel“ pro postavy, které se postaví magickému řádu s božským původem.
Navrhněme tedy vlastní pojmy, které budou odpovídat konkrétnímu hernímu světu i jeho atmosféře. Ve fantasy prostředí může být zajímavé pojmenovat postavy podle jejich vztahu k božské autoritě – například „neskláněč“ pro někoho, kdo odmítá klanění, nebo dokonce „exodist“, tedy stoupenec odchodu od božského řádu. V prostředí, kde božstva vládnou strachem, můžeme použít „vzdorovládce“ nebo „antiteokrat“, což jasně vyjadřuje postoj vůči božské nadvládě. Takové novotvary nejen zvyšují autenticitu postavy, ale také přispívají k větší hloubce obsahového hubu a podněcují hráče k zamyšlení nad tím, co vlastně znamená odpor vůči božským entitám.
Pokud tedy chceme postavy v herním světě označovat přesně a uvěřitelně, měli bychom se vyhnout pojmu „ateista“ a místo toho volit termíny, které zohledňují existenci bohů, ale vyjadřují nesouhlas, odpor nebo vzdor vůči jejich autoritě.
Pokud chceme v herních světech skutečně oživit původní dynamiku vztahu mezi božstvy a jejich věřícími, musíme klást důraz na aktivní udržování důvěry a závazků ze strany obou stran. Víra není jen jednostranným aktem uctívání, ale spíš neustálým procesem, ve kterém jak bohové, tak lidé investují do svého vztahu čas, energii i emoce. To nám umožňuje rozbít zažité představy, kde bohové vystupují pouze jako nedostupné a neosobní entity, a místo toho je představit jako bytosti, které reagují na chování svých následovníků a mají vlastní očekávání.
Představme si například systém, kde každé rozhodnutí hráče ovlivňuje úroveň důvěry mezi ním a jeho bohem. Pokud hráči pravidelně naplňují božská přání, účastní se rituálů a aktivně rozvíjejí kult, vidíme, jak bůh začíná reagovat konkrétními projevy podpory – třeba dary, ochranou nebo inspirací. Naopak, zanedbávání povinností nebo porušení slibu může vést k ochladnutí vztahu, nebo dokonce k trestu. Oboustranná loajalita se tak stává klíčovým prvkem, který dává každé volbě váhu a proměňuje víru v živý, dynamický proces.
Dalším originálním příkladem je kolektivní kultovní projekt, kde komunita hráčů společně buduje svatyni nebo plní úkoly, které si bůh žádá. Úspěšná spolupráce přináší celé komunitě unikátní bonusy, přístup k novým schopnostem nebo dokonce zásadní proměnu podstaty boha, jehož charakter se vyvíjí na základě kolektivního chování stoupenců. Tímto způsobem bohové přestávají být pouhými pasivními objekty uctívání a stávají se skutečnými aktéry, kteří formují herní svět společně s hráči.
Pokud do našich světů začleníme takto vzájemně závazný vztah, nabídneme hráčům mnohem hlubší a autentičtější zážitek z víry. Tento model interakce inspiruje k tomu, abychom přehodnotili tradiční pojetí božských sil a dali vztahu člověka a boha novou, živou podobu, která vnáší do hry napětí, motivaci i osobní odpovědnost.
V prostředí, kde bohové pravidelně manifestují svou moc a komunikují s postavami, se víra nemůže zakládat na slepém přijetí bez důkazů. Postavy mají přímou zkušenost s existencí božstev a jejich mocí, což z víry činí spíš vědomou volbu partnerství a závazku než vnitřní boj mezi pochybnostmi a přijetím. V těchto světech je logičtější chápat víru jako oboustrannou důvěru a ochotu plnit závazky, ne jako iracionální přesvědčení.
Dungeons & Dragons a podobné hry často přebírají organizační modely z křesťanství, ačkoliv deklarují polyteistický svět. V praxi to znamená, že jednotliví bohové mají vlastní centralizované chrámy a hierarchii, což připomíná jednu silnou církev namísto pestré polyteistické praxe. Tento přístup vede k tomu, že náboženský život v herních světech působí spíš jako variace jedné organizace než jako skutečné společenství různorodých kultů, které by lépe odpovídaly historické polyteistické realitě.
Ve světě, kde bohové zjevně existují a jejich moc je každodenní realitou, ztrácí pojem „ateista“ svůj smysl. Popírání existence bohů v takovém prostředí působí spíš neinformovaně nebo absurdně, protože postavy mají důkazy o božské moci přímo před očima. Vhodnější je používat označení, která vystihují odpor či nesouhlas s božskou autoritou – jako „heretik“, „odpadlík“ nebo originální termíny navržené pro konkrétní svět.
Různé skupiny mohou sdílet stejné božstvo, ale jejich způsoby uctívání, tradice a rituály se výrazně liší podle geografických, kulturních a sociálních podmínek. Tato rozmanitost umožňuje vytvářet pestré a autentické náboženské systémy, které dávají hráčům i vypravěčům větší prostor pro tvorbu originálních postav, konfliktů i motivací. Každý kult tak může nabídnout unikátní zážitky a dynamiku, i když vychází ze stejného panteonu.
Pokud pojmeme víru jako oboustrannou důvěru a závazek mezi bohem a následovníkem, otevíráme nové možnosti pro mechaniky i vyprávění. Hra se může zaměřit na budování vztahu, naplňování očekávání, kolektivní úkoly či proměnu božstev na základě chování komunity. Tento přístup nejen zvyšuje autentičnost světa, ale také dává hráčům větší motivaci k rozvoji postavy a hlubšímu zapojení do příběhu.
Naše putování světem božstev a víry v herních prostředích ukazuje, že tradiční pojetí slepé víry zde často narazí na hranice logiky i autenticity. Když jsou bohové každodenní realitou, stává se víra spíše otázkou vědomého závazku, důvěry a aktivní spolupráce. Převzetí monoteistických modelů navíc často zužuje pestrou paletu možností, které polyteistické světy nabízejí, a ochuzuje vztahy mezi bohy, jejich následovníky i mocenskými strukturami.
Využitím rozmanitých kultů, redefinicí role víry a zaměřením na oboustrannou důvěru můžeme vytvářet herní světy, které jsou živější, uvěřitelnější a inspirují k hlubším příběhům. Přesnější pojmenování postojů a vztahů k božskému navíc přispívá k větší autenticitě postav a celému obsahovému hubu. V konečném důsledku tak získáváme nejen zajímavější setting, ale i mnohem bohatší zážitek pro všechny, kdo se do těchto světů ponoří.
