Jako GM se neustále potýkáte s nejednoznačnými situacemi. Tento průvodce vám ukáže, jak efektivně adjudikovat herní akce, řešit spory a udržet v partě harmonii a důvěru. Objevte klíčové principy pro hladký průběh vaší hry.
Všichni to známe – stačí jedna nejasná akce u stolu a napětí v partě stoupá. Jako GM máme v rukou nejen příběh, ale taky atmosféru a důvěru mezi hráči. Když přijde na situace, které pravidla přesně nedefinují nebo vyžadují extrémní přesnost v adjudikaci (posouzení, přisouzení práva), často se ocitáme v minovém poli. Spory o to, kdo co ví, jestli byla šance na úspěch, nebo kdo vlastně rozhoduje o výsledku, dokážou pořádně zamíchat jak reálnými vztahy, tak reputací ve virtuálních komunitách. Právě proto je tak důležité rozumět tomu, proč jsou některé herní akce pro GM opravdovou výzvou – a jak dopad jejich rozhodnutí sahá daleko za hranice jednoho večera. V následujícím textu si rozebereme, které typy situací jsou nejčastějším zdrojem sporů a proč na nich tolik záleží, nejen pro hladký průběh hry, ale i pro zdraví celé komunity. Pokračujme k rozklíčování konkrétních příkladů a typických problémových akcí, se kterými se potkáváme u stolu i online.
Když herní akce způsobují třenice
Herní situace, které nejsou přesně definované nebo potřebují mimořádně pečlivé posouzení, mají schopnost rozvířit emoce a vyostřit vztahy mezi hráči. Často se setkáváme s akcemi, které pravidla jen naznačují nebo ponechávají na uvážení game mastera (GM). Právě tyto okamžiky se stávají živnou půdou pro nedorozumění a spory, protože každý z nás může stejnou věc chápat jinak.
Typy akcí, které vyvolávají konflikty
Konkrétní příklady často najdeme u pokusů o obcházení pravidel, vytváření kreativních řešení nebo při interpretaci situací, které pravidla neřeší vůbec. Některé akce – třeba nečekané útoky na ostatní postavy, manipulace s prostředím nebo využití nejasných mechanik – mají potenciál rozdělit i dlouholeté přátele. Tyto situace často vyvolají diskuzi, kde se stírá hranice mezi postavou ve hře a skutečnými emocemi hráčů. V online komunitách se pak podobné konflikty rychle přenášejí do diskusí, kde mohou eskalovat a narušit celou skupinu.
Proč GM musí rozumět dopadům
Game master se v takových chvílích stává nejen rozhodčím, ale i mediátorem, který hledá rovnováhu mezi pravidly a pohodou ve skupině. Bez jasné metodiky a empatie může vést nejednoznačná akce ke ztrátě důvěry, frustraci a někdy i k odchodu hráčů. Právě proto je zásadní si těchto momentů všímat a učit se je řešit. V našem obsahovém hubu True Game Mastery najdeme detailní rozbory těchto situací i nástroje k jejich zvládnutí. Když lépe pochopíme, proč a jak tyto akce ovlivňují hru i vztahy, dokážeme vytvořit prostředí, kde se všichni bavíme a nikdo neodchází s pocitem křivdy.
Situace, které dělají rozhodování GM náročnějším
Rozpoznávání, zkoumání a další běžné úkony často přinášejí nečekané překážky při vedení hry. Setkáváme se s nimi prakticky v každém sezení, přesto zůstávají zdrojem nejistoty a diskuzí. Nejčastější komplikace vznikají ve chvíli, kdy hráčova postava chce něco zjistit nebo někoho přesvědčit, ale hranice mezi úspěchem a neúspěchem není jasně stanovená. Typickým příkladem je situace, kdy hráč řekne: „Chci zjistit, jestli ten kupec lže,“ nebo „Mohu si vzpomenout, kde jsem tu runu už viděl?“
Problém nastává hlavně tehdy, když popis akce není dost konkrétní, nebo když se snažíme posuzovat úspěch příliš detailně. Například pokud někdo chce „prohledat místnost“, máme rozhodnout, zda hráč musí popsat přesně jak a kde hledá, nebo stačí jeden hod na vnímání. Tady často vznikají spory o to, co postava vlastně dokázala. Stejně tak, když někdo tvrdí, že se „snaží skrýt“, může se jednat o rychlý pokus ve stresu, nebo promyšlené maskování stopy. Rozhodnutí, jak moc detailně má GM jednotlivé kroky sledovat, ovlivňuje tempo i atmosféru celé scény.
Mezi nejproblematičtější akce patří kromě klasického hledání a rozpoznávání také intuitivní vnímání, skrývání se, vyjednávání nebo odhad emocí. V těchto momentech je těžké určit, jestli je na místě hod kostkou, nebo stačí roleplay a popis situace. Například pokud se postava snaží někoho přesvědčit, může jít o krátkou větu, nebo o dlouhé vyjednávání. Každý GM má jiné hranice pro to, kdy zasáhnout mechanikou a kdy nechat hráče vyprávět. S tím souvisí i otázka, jestli má rozhodující slovo spíš atmosféra scény, nebo konkrétní číslo na kostce.
Podobné dilema přináší i momenty, kdy hráči chtějí „vystopovat stopu“, „vycítit lež“ nebo „splynout s davem“. Zde často není jasné, zda má GM požadovat konkrétní popis postupu, nebo stačí obecná formulace. Právě v těchto situacích se ukazuje, jak moc záleží na vzájemném pochopení mezi hráči a GM, a jak snadno může dojít k nedorozuměním.
Celkově platí, že rozhodování o výsledku těchto každodenních akcí může značně ovlivnit plynulost hry i spokojenost hráčů. I běžné úkony tak vyžadují promyšlený přístup a jasné nastavení pravidel, na což se v dalším textu zaměříme podrobněji.
Mistrovství ve vedení RPG her
Zdokonalte své vypravěčské umění! Objevte klíčové strategie, jak vést RPG hry s jistotou, vyvážit příběh s pravidly a vytvořit pro hráče nezapomenutelné zážitky.
PŘEČÍST ČLÁNEKTři klíčové přístupy Game Mastera k rozhodování
Každý zkušený GM ví, že plynulá hra závisí na schopnosti řešit nečekané situace rychle a srozumitelně. Abychom předešli zbytečným zádrhelům a udrželi atmosféru, spoléháme na tři hlavní pilíře rozhodování, díky nimž nám hra neulpívá v nekonečných debatách o pravidlech.
Reakce, které jsou samozřejmé, a akce, které vyžadují záměr
Ne všechny činnosti ve hře mají stejnou váhu. Když se postava poleká a pustí předmět, nevyžaduje to žádné složité ověřování. Naopak, pokud se rozhodne provést něco promyšleného, například složitý manévr v boji, dává smysl detailněji zkoumat, jak na to její schopnosti stačí. Tímto přístupem šetříme čas i pozornost celé skupiny a vyhýbáme se zbytečnému rozpitvávání každého gesta nebo pohybu.
Oddělení hráčských nápadů od schopností postav
Naše rozhodnutí jako hráčů a možnosti našich postav spolu úzce souvisejí, ale nejsou totéž. Když někdo přijde s neotřelým plánem nebo originálním nápadem, hodnotíme primárně, jestli na to postava má potřebné dovednosti a znalosti. Hráč může vymyslet brilantní trik, ale pokud by jeho postava v dané situaci neměla šanci přijít na totéž, dáváme přednost logice fikčního světa před hráčskou kreativitou. Takto udržujeme rovnováhu mezi zábavou a věrohodností příběhu.
Vždy jasně sdělujeme pouze to, co lze ověřit
Když popisujeme herní situaci, pracujeme jen s fakty, která jsou postavám k dispozici. Nepouštíme se do spekulací nebo domněnek, které by mohly ovlivnit rozhodování hráčů. Základem je transparentnost – sdělujeme informace, které postavy opravdu vnímají, zbytek zůstává skrytý. Díky tomu hru vedeme férově a každý má stejné šance reagovat na výzvy prostředí.
Díky těmto třem zásadám máme v rukou jednoduchý rámec, který nám umožňuje zvládat i složitější herní momenty bez zbytečného zpomalování tempa.
Rozpoznávání vědomých akcí postav a automatických reakcí ve hře
Vědomé akce představují situace, kdy postava cíleně zasahuje do dění kolem sebe. Jde o rozhodnutí, která vyžadují jasnou deklaraci ze strany hráče, protože postava v daný okamžik záměrně jedná. Typickým příkladem může být otevření zamčených dveří, útok na protivníka nebo pokus o přesvědčení stráží argumentací. V těchto momentech se hráč rozhoduje, co jeho postava udělá, a jasně to oznámí GM. Bez tohoto vědomého vstupu by postava zůstala nečinná – například nikdo za ni automaticky nevytáhne zbraň nebo nezačne vyjednávat, pokud to hráč neřekne.
Automatické a reflexní události nastávají bez vědomého rozhodnutí postavy a GM je řídí samostatně. Sem patří například reakce na náhlý nečekaný hluk, kdy postava instinktivně otočí hlavu, nebo mrknutí při oslnění světlem. Podobně, pokud někdo šlehne bičem přímo u ucha, většina postav automaticky ucukne, aniž by hráč musel cokoli říkat. GM tyto situace zpracuje bez nutnosti, aby hráči cokoli deklarovali, protože jde o běžné lidské či rasové reflexy, které by se projevily i bez vědomého úsilí. Tyto události zajišťují plynulost hry a umožňují rychle reagovat na situace, které by v reálném světě proběhly podvědomě.
Správné rozlišování mezi vědomou akcí a automatickou reakcí nám umožňuje efektivně vést hru a vyvarovat se zbytečných zdržení. Vědomé akce vždy vyžadují deklaraci od hráčů, zatímco automatické reakce řeší GM, aby hra plynula přirozeně a dynamicky. Tím zajistíme, že se všichni u stolu dobře orientujeme v tom, kdy je třeba jednat a kdy můžeme spoléhat na přirozené reakce postav.
Úmysl, dovednosti a mechaniky
Když sedíme u stolu a ponoříme se do příběhu, každý z nás vkládá do hry originální nápady a rozhoduje, jak se naše postava zachová v různých situacích. Vyjadřujeme její úmysly – jestli se pokusí přesvědčit strážného, otevřít tajemné dveře nebo třeba přelstít soupeře v kartách. Právě v této fázi hrajeme my, hráči, zásadní roli. Určujeme směr, kterým se postava ubírá, a vdechujeme jí život skrze naše rozhodnutí.
Mechanické vyhodnocení akcí
Jakmile dojde na samotné provedení akce, vstupují do hry mechaniky a schopnosti naší postavy. Výsledek akce totiž není odrazem našeho projevu u stolu, ale odvíjí se od statistik a dovedností postavy v daném systému. Ať už používáme DnD, Dračí doupě nebo jinou hru na hrdiny, všude platí, že úspěch při hodu na útok, přesvědčování nebo třeba odhalení pasti určuje systém na základě parametrů postavy. Naše postava může být mistr v diplomacii, a tak má při vyjednávání větší šanci na úspěch, i když bychom my sami formulovali řeč neohrabaně. Stejně tak průměrný zlodějíček nemá šanci otevřít mistrně zamčené dveře, i kdybychom popsali jeho snahu sebevynalézavěji.
Jasné oddělení rolí pro přehlednou hru
Oddělení rozhodovacího procesu hráče a mechanického vyhodnocení postavy přináší do hry přehlednost a férovost. Každý ví, že jeho kreativita a plánování mají smysl, ale výsledek určuje spravedlivý systém. Tím se vyhneme nedorozuměním, kdy by někdo mohl mít pocit, že na jeho úspěchu záleží jen na tom, jak dobře umí improvizovat nebo vyjednávat v reálném světě. Pravidla jasně stanovují, že úspěch postavy v akci se odvíjí od jejích dovedností, statistik a herních mechanik, nikoli podle výkonu hráče za stolem. To umožňuje každému z nás naplno si užít roli, ať už jsme extroverti, nebo se držíme spíš v pozadí.
Když si tento princip osvojíme, předejdeme nejasnostem a podpoříme herní atmosféru, kde vyniknou příběhy a schopnosti postav.
Proč sdělovat jen to, co postavy skutečně vnímají a vědí?
Herní popis by měl zůstat u toho, co je postavám smyslově dostupné nebo co skutečně znají. Když si všichni u stolu udržíme tento přístup, přispíváme tím k férovému a autentickému zážitku. Pokud například naše postava vstoupí do starého sklepení, GM popíše zatuchlý vzduch, tichý šramot a chlad, který se šíří od kamenných stěn. Nepřidává však: „Cítíš, že tě někdo sleduje,“ protože ten pocit je už subjektivní odhad, nikoli ověřitelný fakt. Díky tomuto rozlišení zůstáváme ve hře více přítomní a vtažení, protože rozhodnutí a dedukce vznikají až v hlavě hráče, ne v popisu od GM.
Rozdíl mezi faktem a dedukcí
Je zásadní oddělovat objektivní informace od subjektivních závěrů či pocitů postavy. Pokud GM řekne: „Na stole leží rozbitá sklenice a pod ní se rozlévá víno,“ máme před sebou jasný fakt. Pokud by však zaznělo: „Někdo tady určitě spěchal a vylil víno,“ už jde o interpretaci, kterou by měla učinit postava – nebo hráč na základě popisu. Tímto přístupem podporujeme hráčskou iniciativu a samostatné uvažování, což je jeden ze stavebních kamenů kvalitní a zábavné hry na hrdiny.
Pokud GM začne hráčům podsouvat pocity nebo automatické závěry, ztrácíme možnost přijít na řešení sami a hra ztrácí na napětí. Když ale GM sdělí čistě to, co postavy vidí, slyší či vědí z minulosti, vytváří prostor pro vlastní hypotézy, domněnky i překvapení. Právě v těchto momentech vznikají nejsilnější zážitky a skutečné zapojení do příběhu.
Jak efektivně adjudikovat percepční akce
Při adjudikaci akcí zaměřených na vnímání a získávání informací je klíčové rozlišovat, jaký druh interakce zrovna řešíme. Pokud postava pouze využívá své znalosti nebo si vybavuje dřívější zkušenosti, například když si snaží vzpomenout, jak vypadá znak určité cechovní gildy, GM okamžitě poskytuje odpověď. V těchto případech postava ihned získá informace, které má v rámci svého zázemí, schopností nebo dřívějšího děje. Rozhodující je, že zde neprobíhá žádné hledání v prostředí ani speciální testování – postava prostě ví nebo neví. Například když dorazíme do knihovny a rozpoznáme jazyk starého svitku, jednoduše nám GM sdělí, zda ho známe a co si vybavíme.
Naopak při akcích typu hledání nebo zkoumání už vyžadujeme aktivní přístup postavy ke scéně. Typickým příkladem je situace, kdy se rozhodneme pečlivě prohledat pracovnu čaroděje ve snaze najít skrytý deník. V tomto scénáři GM nejprve popíše prostředí a případné indicie, které můžeme zaznamenat – třeba mírně vyčnívající list z knihovny nebo neobvykle uspořádané svazky. Důležité je, že GM nikdy neprozrazuje přímo cílový objekt, dokud jej postava skutečně neodhalí. Tímto způsobem zachováváme napětí i pocit objevování. Při zkoumání tajemných run na podlaze chrámu nám GM nenapoví, že máme před sebou teleport, ale popíše podivné záře a neznámé symboly, které nás teprve navedou k dalším akcím.
Správná aplikace těchto principů nám umožňuje transparentně adjudikovat různé typy percepčních akcí a zároveň předcházet zmatkům u stolu. Když jasně rozlišíme, kdy postava informace získává automaticky a kdy musí aktivně jednat, udržíme hru svižnou i férovou. Tím také podporujeme kreativitu hráčů při popisu vlastních postupů a zvyšujeme důvěru ve vlastní adjudikační rozhodnutí.
Mechanismus střetu skrytí a odhalení v praxi
Skrývání a vnímání jako dvě oddělené, ale propojené akce
Když plánujeme napínavou stealth scénu, vždy rozlišujeme akce skrývání a pokusy o odhalení. Každá z těchto akcí má vlastní pravidla a účel: zatímco postava, která se snaží zůstat neviděná, aktivně snižuje svou stopu v prostředí, její protivníci se zaměřují na hledání známek přítomnosti. Tato dynamika vytváří přirozený konflikt mezi skrytím a vnímáním, což umožňuje vznik opravdu napjatých herních momentů bez nutnosti složitých úprav pravidel.
Například v situaci, kdy se zloděj snaží proplížit okolo stráží v chrámu, nejprve rozvážně volí cestu s minimem hluku a stínů. My jako GM stanovujeme, nakolik se mu podařilo splynout s okolím, a zapisujeme jeho úspěch. Na druhé straně stráže nezávisle provádí hod na vnímání, aniž by okamžitě věděly o hrozbě. Tím vzniká přirozený střet zájmů, kde výsledek jedné akce neovlivňuje přímo pravidla té druhé, ale až vzájemné porovnání rozhoduje o úspěchu či selhání.
Plynulost bez speciálních pravidel
Když tyto mechaniky posuzujeme odděleně, scéna plyne přirozeně. Zloděj se může znovu pokusit skrýt, změnit pozici nebo odvést pozornost, aniž bychom museli sahat po výjimečných pravidlech či improvizovaných úpravách. Stráže mezitím mohou měnit svou taktiku pátrání, což dává vzniknout napínavé interakci, kde má každý hráč prostor pro vlastní tah. Takto dokážeme vytvářet scény plné napětí a nejistoty, které jsou srozumitelné a férové pro všechny zúčastněné.
Odděleným adjudikováním skrývání a odhalení dosáhneme dynamické interakce, která podporuje kreativitu hráčů a udržuje hru svižnou. Tento přístup nám umožňuje stavět na základních pravidlech a zároveň si užívat atmosféru neustálého napětí, kterou stealth scény přinášejí.
Jak adjudikovat sociální a emoční interakce: základní principy v praxi
Sociální akce postav se opírají o schopnosti a argumentaci, nikoli o přímou manipulaci hráčské mysli. Když řešíme přesvědčovací pokusy mezi postavami, vždy posuzujeme, jak dobře daná postava své argumenty podává a jaké relevantní dovednosti ovládá. Výsledek nikdy nemění vnitřní postoje hráče. Místo toho vytváříme situaci, kde dovednost, charizma nebo síla argumentace ovlivní reakci postavy, například ochotu naslouchat, přehodnotit plány nebo zaujmout vstřícnější postoj. GM tak nikdy nerozhoduje za hráče, ale popisuje, jak okolí reaguje na dané chování a jaké vnější okolnosti se mění. Tím zachováváme důležitou hranici mezi herní mechanikou a svobodou rozhodování každého hráče.
Čtení emocí: inspirace Ekmanovým modelem
Emoce a záměry ostatních postav čteme pouze z vnějších projevů. Využíváme přístup inspirovaný prací Paula Ekmana, jehož model popisuje, jak se základní emoce promítají do mimiky, gest a tónu hlasu. GM tak při popisu emočních situací nikdy neprozrazuje vnitřní motivace nebo myšlenky, ale poskytuje hráčům konkrétní indicie: napjaté rty, uhýbavý pohled, změnu tempa řeči nebo třeba nervózní poposednutí. Tento styl adjudikace najdeme i v populární sérii Lie to Me nebo v knize Telling Lies, kde se rozbor neverbální komunikace stává klíčem k pochopení situací.
Vědomé oddělení vnitřního a vnějšího světa postavy umožňuje hráčům autenticky reagovat a skutečně tvořit příběh. Když GM postupuje tímto způsobem, vytváří prostor, kde můžeme svými postavami zkoumat nuance sociálních interakcí, učit se číst neverbální signály a zároveň respektovat svobodu ostatních hráčů. Zároveň tím inspirujeme ostatní, jak využít vědecké poznatky k obohacení herního zážitku a posunout adjudikaci sociálních scén na vyšší úroveň.
Osvědčené principy a motivace k dalšímu rozvoji
Opakování základních pravidel pomáhá rychleji upevnit správné návyky při hraní. Když řešíme automatické reakce, vždy ponecháváme rozhodnutí na systému, bez zásahu gamemastera. Hráči upřesňují úmysl svých postav, zatímco skutečné jednání a dopad na hru popisujeme pouze pomocí ověřitelných faktů. Takový přístup zajišťuje, že každý člen skupiny zná svou roli a ví, jak může ovlivnit dění ve hře. Pokud tyto zásady pravidelně trénujeme, rychleji se zautomatizují, což umožňuje plynulejší průběh každé seance.
Čeká nás podrobný rozbor zásadních herních situací. V dalším pokračování obsahového hubu se zaměříme na to, jak správně uchopit stealth, percepci a sociální střety. Každé z těchto témat má vlastní specifika a pravidla, která ovlivňují dynamiku hry i zážitek celé skupiny. Chceme, aby každý, kdo s námi rozvíjí své dovednosti, měl jasnou představu o možnostech i limitech jednotlivých mechanik. Podrobný rozklad těchto oblastí umožní všem hráčům i gamemasterům posouvat svou hru na vyšší úroveň.
Doporučujeme věnovat čas procvičování principů, které jsme společně prošli. Právě opakování a praktické využívání přispívají k jistotě při vedení hry i hraní samotném. Náš obsahový hub nabízí další tematické moduly, do nichž se vyplatí ponořit. Každý nově získaný poznatek posílí naši schopnost tvořit napínavé a zábavné příběhy, které budou bavit celou skupinu. Společně můžeme posouvat hranice zážitku z her na hrdiny a objevovat nové možnosti, jak si užít každý okamžik u stolu.
Klíčové otázky rozhodování GM při sporných herních akcích
Kdy má GM vyžadovat hod na dovednost a kdy stačí popis roleplaye?
Hod na dovednost volíme v situacích, kdy akce postavy naráží na nejistotu výsledku nebo má potenciál zásadně ovlivnit dění ve hře. Typicky se to týká pokusů o přesvědčování, hledání skrytých detailů, vyhýbání se nebezpečí nebo snahy oklamat protivníka. V případech, kdy je výsledek jasný z popisu, nebo hrozí zbytečné zpomalení hry, dáváme přednost roleplayi a plynulému vyprávění bez házení kostkami.
Rozhodnutí vždy vychází z toho, zda popsaná akce potřebuje ověřit schopnosti postavy, nebo je natolik běžná a zřejmá, že stačí její deklarace. Důležité je zachovat konzistenci a transparentnost, aby bylo každému jasné, kdy GM zasahuje mechanikou a kdy nechává prostor pro kreativitu hráčů.
Jak rozlišujeme mezi vědomou akcí postavy a automatickou reakcí?
Vědomou akci vždy deklaruje hráč – jde o rozhodnutí, která postava činí záměrně, například útok, vyjednávání nebo otevření zámku. Automatické reakce nastávají bez vědomého rozhodnutí a GM je řídí sám. Patří sem například úlek, mrknutí, nebo instinktivní úhyb před náhlým zvukem. Tyto reakce odpovídají běžným reflexům, které by postava projevila i bez zásahu hráče.
Správné rozpoznání těchto typů jednání nám umožňuje plynule vést hru a vyhnout se zbytečným zdržováním. Vědomé akce vždy vyžadují explicitní vstup od hráče, automatické reakce řeší GM pro udržení tempa a realističnosti scény.
Proč je důležité sdělovat pouze ověřitelná fakta postavám?
Popisujeme vždy jen to, co postavy skutečně vnímají svými smysly nebo vědí z předchozích zkušeností. Subjektivní dojmy, dedukce a pocity necháváme na hráčích, aby sami interpretovali situaci a činili vlastní rozhodnutí. Tento přístup podporuje zapojení, kreativitu a autentický zážitek z hraní.
Když GM vkládá do popisu pouze ověřitelná fakta, vytváří prostor pro samostatné uvažování a dedukci hráčů. To posiluje napětí, důvěru i atmosféru hry a zabraňuje pocitu, že hráči jsou manipulováni nebo vedeni za ruku.
Jak správně adjudikovat percepční akce, jako je hledání, rozpoznávání a vzpomínání?
Při adjudikaci je zásadní rozlišit, zda postava využívá pouze své znalosti (například si na něco vzpomíná), nebo aktivně zkoumá prostředí. V případě vzpomínání nebo rozpoznávání GM ihned poskytuje informace na základě dovedností či minulých zkušeností postavy. Při hledání nebo detailním zkoumání GM popisuje prostředí a indicie, ale neprozrazuje přímo výsledek, dokud ho postava skutečně neodhalí.
Tímto způsobem udržujeme napětí a pocit objevování. Jasné rozlišení těchto akcí předchází zmatkům, dává hráčům možnost samostatně postupovat a podporuje plynulost hry.
Jak GM adjudikuje střet skrývání a odhalení mezi postavami?
Skrývání a odhalení posuzujeme jako dvě oddělené akce: skrytá postava se snaží splynout s okolím, zatímco protivník provádí svůj vlastní hod na vnímání. Výsledek každé akce zapisujeme odděleně a teprve jejich porovnání určuje, zda dojde k odhalení. Tento mechanismus platí i v dalších hrách na hrdiny, kde dynamika mezi skrytím a vnímáním vytváří napětí a podporuje kreativitu obou stran.
Důležité je, že jedna akce přímo nemění pravidla akce druhé. Oddělený přístup umožňuje plynulý průběh scény a spravedlivé adjudikování, aniž bychom museli zavádět výjimky nebo složité úpravy pravidel.
Osvojme si adjudikaci, která drží příběh pohromadě
Prošli jsme základní principy rozhodování, které nám jako GM pomáhají zvládat sporné a nejednoznačné situace u stolu. Klíčové je jasně oddělovat úmysly hráče od možností postavy, rozlišovat vědomé akce od automatických reakcí a při adjudikaci vždy vycházet z ověřitelných faktů, které má postava k dispozici.
Správná adjudikace stojí na několika pilířích:
Akce s jasným výsledkem řešíme popisem, složitější nebo nejisté situace adjudikujeme dle pravidel.
Fakta a indicie sdělujeme přesně, dedukci a interpretaci necháváme hráčům.
Střety typu skrývání–odhalení nebo přesvědčování–odmítání adjudikujeme odděleně a transparentně.
V sociálních scénách respektujeme svobodu hráčů, motivace postav popisujeme jen skrze jejich vnější projevy.
Když tyto principy převedeme do praxe, držíme v ruce nástroje, které zajistí hladký průběh hry a posílí důvěru v adjudikační rozhodnutí. Díky tomu si každý hráč naplno užije atmosféru, napětí i výzvy, které hry na hrdiny přinášejí. Výsledkem je skupina, která táhne za jeden provaz a společně vytváří nezapomenutelné příběhy.
Zdroj: theangrygm.com
