Chaos jako síť, ne jen monstra

Stačí pár sezení v Gloranthě a narazíme na stejný problém. Chaos umí na stole fungovat jako výborný klacek na hráče, jenže dlouho vydrží hlavně tam, kde má kořeny. Když zůstane jen u chapadel, slizu a povinné porce odporných potvor, rychle se okouká. Právě proto nás zajímá chvíle, kdy se z prostého označení pro padouchy stane síla prorostlá krajem, lidmi a jejich průšvihy.

Proměna pojetí Chaosu od raných edic RuneQuestu k pozdějším materiálům

Na začátku fungoval Chaos v Gloranthě hlavně jako čistá značka pro padouchy. V prvních edicích RuneQuestu představoval entropickou prázdnotu mimo Gloranthu, která během Války bohů vpadla do vesmíru. Výsledek měl podobu deformovaných, vytékajících a chapadlovitých monster, proti nimž se musela spojit všechna božstva. V praxi šlo o velmi přímočarý nástroj pro Vypravěče: postrašit hráče a dát jim nepřátele, které mohli bez výčitek pobít.

Tomu odpovídala i podoba pravidel. Kapitola „Nestvůry“ v 1. a 2. edici nabízela asi tucet tvorů poskvrněných Chaosem, často doplněných o mutaci zvanou „Chaotická vlastnost“. Chaos tak dlouho znamenal prostě „ošklivou příšeru“. Dodatek Creatures of Chaos tenhle přístup ještě posílil, protože přihodil spoustu Scorpion Menů a Broosů, které mohl Vypravěč náhodně hodit hráčům do cesty.

Postupně ale Chaos dostal víc kontextu a přestal být jen zásobárnou potvor. Hadí doupě dalo chaotickým stvořením historii, důvod, proč jsou zrovna na konkrétním místě, a aspoň trochu uvěřitelný ekosystém. Kulty Chaosu a Gryfí hora pak Chaos zasadily přímo mezi obydlené oblasti nebo těsně vedle nich. Pořád platilo jednoduché označení „tady jsou ti zlí“, jenže nově už šlo vidět i vztahy mezi frakcemi: inteligentní Broové si vybírali střety, objevovali se tajní agenti Chaosu a také lidé, kteří nestvůry nenáviděli, ale raději je uchlácholili, než aby riskovali boj.

V dalších desetiletích materiálů se víc zkoumalo, kde přesně leží hranice mezi Chaosem a běžným světem. Teprve Stíny na pomezí ale podle zadaného popisu tuto membránu opravdu zahustily. A právě tady je dobře vidět celá proměna: od jednoduchého označení pro monstrum k prostředí, kde Chaos stále zůstává hrozbou, ale zároveň už má místo, vazby a vlastní vnitřní pohyb.

Osobní pojetí Chaosu jako něco víc než jen nepřátele

V gloranthském lore Chaos slibuje sílu, která korumpuje, jenže v řadě publikovaných materiálů zůstává hlavně u vzhledu. Autor proto míří jinam. Chce Chaos zákeřnější, přitažlivější a nebezpečnější. Ne jako kulisu pro boj s příšerami, ale jako sílu, která se umí zavrtat pod kůži kraje i lidí.

Jasně, poslat na vesnici hráčských postav vlnu chorobných duchů nebo nájezdníky z Broosu je samo o sobě zábava. Autor ale tvrdí, že lepší je zjistit, proč duchové nemocí útočí právě teď. Stejně tak dává větší smysl ptát se, kde Broosové žijí, jak žijí a kdo vlastně jsou. V tu chvíli přestává Chaos fungovat jen jako přepínač na bojovou scénu.

Nejvíc ho pak baví situace, kdy nájezd nebo útok nepůsobí náhodně, ale jako logický krok v dějinách místních komunit. Chaos se tak nestaví mimo region. Naopak se stává jeho součástí, stejně jako vztahů mezi lidmi, napětí a rozhodnutí, která se v kraji hromadí. Právě o takové pojetí mu jde: ne prosté „my proti nim“, ale Chaos zapletený do života regionu.

Celé pojetí navíc drží v osobní rovině a bere si k srdci i slavnou Staffordovu větu Your Glorantha Will Vary. V češtině prostě: vaše Glorantha bude jiná. Právě proto si autor svůj Chaos vědomě tvaruje jako propojenou, kazící a místně zakořeněnou hrozbu.

Chaos jako organizovaný zločin, síť nepřímých vazeb a konspirační pyramida

Autor staví Chaos na jednoduchém pravidle: chápe ho jako formu organizovaného zločinu. V tomhle pojetí nepůsobí jen jako parta monster za kopcem, ale jako síť, která se schovává za prostředníky. Na vrcholu sedí zlí lidé v tajných opevněných sídlech, chránění ozbrojenci, sociopaty a zajatými sluhy. Běžní lidé se s nimi skoro nikdy nepotkají přímo, jenže mezi oběma konci vede hustá spleť peněz, úplatků, drog, vlivu, sexuálních pracovnic a protislužeb. Právě tenhle gradient zla autora fascinuje: „poctivý“ člověk může stát jen pár kroků od naprosté hrůzy, aniž by si to přiznal.

Dobře to ukazuje příklad s vínem. Orlantský bratranec by nikdy nejednal s brooským šamanem Mallie, ale přesto obchoduje s vínem pochybného původu. Mezi ním a Chaosem stojí šlechtic ze sousedního kmene, který splácí dluhy zločinecké bandě, a gang, který nabízí ochranu, zastrašování, vydírání, pašování a občas i únosy. Vůdci gangu už mají přímý kontakt s kultisty Chaosu a jednají s prostředníky do osady Broo. Broosové tlačí na zasvěcení jednoho z bossů, i když to nese řadu potíží. Zároveň dodávají výhody: šaman posílá duchy Mallie na vybrané oběti a kořist z nájezdů gang prodává přes pašerácké kanály. A tak se sváteční víno pozemského chrámu nepřímo napojí na Chaotiky. Průšvih propukne ve chvíli, kdy někdo v amfoře najde tři useknuté ruce.

Pro rozkreslení celé sítě si autor bere inspiraci z externího zdroje, z hry Černí agenti noci od Kennetha Hitea, kde funguje konspirační pyramida. Ve své kampani ji ale řadí podle úrovní zapojení. Dole bývají lidé, kteří netuší, komu slouží: zdravotní sestra Malá Šala podá uspávací lektvar na příkaz Eobara Softvoice a Černé štíty vyrážejí proti trollům, i když ve skutečnosti kryjí osadu Broo. O stupeň výš stojí lidé dělající špinavou, ale ještě ne vyloženě chaotickou práci: Eobar bere úplatky od Legamuse, řídí léčbu v nemocnici Chalana Arroy a prodává léky od kolektivu Temných elfů; Hromovládci okrádají, bijí, unášejí a někdy vraždí; jeden člen se možná svěří bratranci, bohem-mluvčímu v orlanthově svatyni; Benius se stal náčelníkem díky lžím a teď patří Legamusovi.

Teprve další patro tvoří lidé, kteří vědí, s kým jednají. Legamus ví o kultistech Mallie, Garan Fastread po odmítnutí v chrámu Issaries vozil horké zboží, napojil se na kaktusářský kult a chce s pomocí kultistů Kakodémona odstranit stárnoucího obchodního kněze. Nindukugga je závislá na drogách kolektivu Puffcap a stínové postavy po ní chtějí přesuny a výměny těl. Nad nimi už stojí laičtí členové a zasvěcenci kultů Chaosu: kult Kakodémona, složený hlavně z lidí a zlobrů, skrývá svou přirozenost sezónními kouzly a schází se tajně ve městě; kult Mallie tvoří hlavně Broosové s rostoucí lidskou menšinou u hranic městského státu. Úplně nahoře sedí Runovládci. „Sběrač smutků“ je brooský šaman, který sbírá lidské duše do talismanů a zotročuje je. „Králové v podzemí“ jsou kacodémonští Runovládci v tajném podzemním komplexu. Jeden bezejmenný zlobr mění podobu těch, které snědl, díky rituálu z heroquestu, občas chodí ulicemi a místní šamani z jeho aury poznají, že městem kráčí něco, z čeho vznikají legendy.

Autorova reakce na námitky fanoušků a závěrečné zdůvodnění modelu

V debatě s fanoušky naráží autor hlavně na výtku, že Legamus je orlantský, a proto by se s Chaosem spojit nemohl. Autorova odpověď míří přímočaře: ano, odporuje to jeho slibům, ale porušený slib ještě neznamená nemožnou věc. Když čte tvrzení, že všichni Orlanthiové přísahají odpor vůči Chaosu, bere je s velkým mrknutím a pořádnou dávkou soli. Pokud existuje pravidlo, někdo ho poruší. Právě v tom podle něj leží kus lidskosti. Proto má raději Gloranthu obydlenou skutečnými lidmi než figurami, které jen poslušně naplňují lore.

Z téhož důvodu pro něj dává smysl i vzestup po stupních zapojení. Chaos podle autora korumpuje, někdy málo, někdy hodně, a člověk se pak posouvá výš v konspirační pyramidě. Nejde tedy o náhlý obrat vypínačem, ale o cestu, na které se porušují závazky, překračují hranice a hledají výmluvy. Právě takový pohyb považuje za uvěřitelný.

Druhá námitka říká, že v Gloranthě přece existují magie, duchové a bohové, takže podobné věci nemohou probíhat bez následků. Autor oponuje, že něco podobného si můžeme říkat i o Zemi, a lidé si stejně najdou cestu. Magie stojí na obou stranách, takže na prostředky „těch dobrých“ existují i protiopatření, třeba Cacodémonovo kouzlo Falešná podoba. Bohové podle něj nemohou zasáhnout, protože je váže Velký kompromis. Duchy odkládá na jiný článek. Základ odpovědi ale zůstává stejný: nějaký způsob se vždycky najde, protože lidé si ho vždycky najdou, a lumpárny vznikají i pod nejtvrdší kontrolou.

Proto uzavírá celé pojetí přes Arachne Solaru. Když stvořila Čas, svázala do své sítě všechno, včetně Chaosu, který snědla. Chaos tak není cizí příměs mimo svět, ale součást struktury Gloranthy. I proto ho autor rád sype do svého pojetí světa trochu všude, jako slaninu. A podle něj slanina vždycky všechno vylepší. Chaos také.

Když Chaos zapustí kořeny, začne Glorantha dýchat jinak

Po letech hraní máme jednu jistotu. Chaos funguje nejlépe ve chvíli, kdy neleze z jeskyně jen jako cíl pro meč. Opravdovou sílu dostane až tehdy, když proroste obchodem, vírou, strachem a lidskou slabostí. V ten moment přestává být jen sadou odporných potvor a začne působit jako problém, který má váhu i následky.

Právě proto nám dává smysl pojetí Chaosu jako sítě vazeb, dluhů a špinavých kompromisů. Takový model sedí Gloranthě mnohem líp než čisté rozdělení na hrdiny a zrůdy. Lidé v kultuře Orlantha, Issaria nebo Chalany Arroy nejsou figurky ze svatyně. Dělají chyby, lžou, uhýbají před přísahou a občas si namluví, že ještě nepřekročili hranici. A přesně tam začíná být Chaos zajímavý.

Nejde jen o větší uvěřitelnost. Takhle postavený svět dává Vypravěči mnohem lepší materiál pro hru. Každý nájezd, nemoc nebo zmizení může mít kořen v rozhodnutí někoho, koho postavy znají. Místo dalšího boje s chapadly dostaneme tlak, podezření a nepříjemné volby. Za nás je to mnohem silnější verze Gloranthy, protože hrozba nepůsobí zvenčí. Sedí u stolu s námi.

Pokud bychom si z celého pohledu měli odnést jediné doporučení, znělo by jednoduše. Nepoužívejme Chaos jen jako monstrum. Používejme ho jako nákazu vztahů. Teprve pak začne svět kolem postav opravdu žít, a hlavně bolet.

Na co se po dočtení chceme zeptat nejčastěji

Hlavně odvahu zasadit Chaos do běžného života. Nemusíme hned měnit kosmologii ani přepisovat kulty. Stačí přestat chápat zlo jako něco, co čeká jen za hranicí mapy. Mnohem zajímavější bývá zlo, které už sedí na trhu, v radě starších nebo v chrámové spíži.

Za nás je nejlepší vzít si z celého modelu jednoduchou lekci. Každý chaotický jev má mít původ, vazbu a cenu. Jakmile útok, nákaza nebo zmizení vyrůstá z konkrétních vztahů, hráči dostanou svět, který se nerozsype po jedné bitvě. A přesně takový svět si chceme zahrát.